středa 2. prosince 2009

Jedna vteřina... a tohle bych nenapsal!

Znáte to, jdete si takhle večer po známé ulici, kterou procházíte několikrát denně, sluchátka v uších, kapky deště na hlavě a spousty myšlenek v ní... u přechodu se rozhodnete přejít na druhou stranu. Proto zvednete nohu. Crnk.. Blížící se světlo, vám dává pouhopouhou vteřinu na reakci... a pak už jen cítíte jak kolem vás prosviští šalina...


Jsem rád, že chodím tak pomalu, a ještě víc za to, že jsem si právě ze strachu, že mě něco srazí nekoupil sluchátka se špunty. Sice už jsem mnohokrát nadával, že můj poslech ruší zvuky okolí, ale tentokrát jsem za to byl opravdu rád.. a už se (snad) pokaždé rozhlídnu...

2 komentáře:

  1. Ještě že to dobře dopadlo, ale přecházet cestu bez rozhlédnutí? to tě doma nic nenaučili?:)

    OdpovědětVymazat
  2. Tak já se normálně rozhlížím i vícekrát, ale tenkrát jsem tu na hlavu fakt zapomněl.

    OdpovědětVymazat