Skočil jsem z mostu

Přelézt zábradlí, podívat se dolů a skočit.  

Jak jednoduché. 

Kdo mne zná, tak si zajisté všiml, že mi výšky nedělají zrovna nejlíp a to ani ty, jenž nejsou příliš vysoké. Slézt metr vysokou zídku je pak odvážný čin hodný řádné sebechvály.  Příležitost skočit přišla a já samozřejmě nemohl říci ne. I když pod dohledem odborníků a omotán lanem. 

Skákalo se v krásách Dalešické přehrady z 25 metrů vysokého mostu. Objednáte se a přijdete. Na místě už jen nahlásíte své jméno a usměvavá slečna se vás zeptá - tak co? Jdeme na to?  

Pak už jen obalen karabina a lany přelezte zábradlí a potud dobrý. Držíte se. Nohy zapřené a prsty pevně stisknuté. Jste připraveni se odrazit zády směrem do neznámých hlubin.  

3. 2. 1. Teď.  

A nic. Žádné přikrčení a odraz se nekonal. Končetiny mně neposlechli. Samozřejmě.   

3. 2. 1. Teď. 

Uff. Lehký odraz a pak už jen... Šílené rychlá změna. Nic. Najednou necítíte vůbec nic. Zatmění. Rozmáznuté vidění. Tam někde v dálce je lano - dle instrukcí jej mám chytit - natahuji ruce - je to jak ve zpomaleném filmu - vidím jen lano - zbytek je kolem mně sviští neskutečnou rychlostí - mám ho! Chytám se jej a v tu chvíli se ozve výkřik nezměrné hrůzy a zároveň oddechu. Prosvištím pod mostem a letím zase nahoru. Po otočce už začínám zpomalovat. A znovu vidět. Nakonec si užívám pohupování sem a tam. Čím dál pomalejší.  

Pak už jen poslouchám instrukce, odmotávám lano a slaňuji další desítku metrů pomocí karabin. Nohy dopadají na loďku, klesám na kolena a pouštím lano. Konečně.  

Už chápu, že sebevrahům trvá tak dlouho než skočí - až se často nakonec přemluví a přelezou zábradlí zpátky. Ten pud sebezáchovy prostě funguje i když víte, že před vámi skočilo půlmilionu lidí a nic se jim nestalo. Ten volný pád - kdy necítíte vůbec nic - prostě jste v prostoru a vše kolem vás letí pryč - trvá sice jen pár vteřin ale mozek to po chvilce dokáže řádně zpomalit takže věřím, že letět dolů, bez lana, vám dá dostatečně množství času na si to rozmyslet...