aneb jak jsem dostal tyčí po hlavě!
Blíží se večer a já doprovázím svou sestru do tělocvičny nějakého gymnázia v Brně. Jdeme se podívat na tréning japonského umění boje s mečem... víc jsem nevěděl.
Přihlásil jsem se jako doprovod, ale dvě hodiny sedět někde v šatně se mi nechtělo, takže jsem si meč chtěl aspoň podržet. Nováčci jsme byly celkem tři, kolega nám vysvětlil názvosloví, naučil nás držet meč, správnou chůzi, klečení (au), základní útoky, úklony a prostě všechno co by zájemce měl umět... co jsem ale nečekal, že nás vzápětí přijmou do DOJO? a začnou spolu s námi svůj tréning na plno - už jen úvodní rozcvička mi dala silně zabrat. Následovalo přebíhání miniaturní tělocvičny, sekání a křičení a pak tréning boje! Zpočátku jsme jen dělaly útoky a “průběhy” kolem dlouhodobých členů, jenže ti se (v době kdy už jsem doufal v brzký konec :) ) pak převlékly do brnění a začali se mydlit mezi sebou.. a mi začátečníci (a nedlouhodobý členové) jsme trénovali s dohledem dál - a tady začaly problémy. To, že půlka z nás nerozuměla těm japonským výrazům a nevěděla co má dělat je jedna věc, ale když vám řeknou, že první útok přijde z hora (jde snadno vykrýt) a druhý zprava (tak kryjete pravou stranu) a pak jsem dostal ránu po hlavě. Proč? Útok šel opravdu zprava, leč z útočníkovy strany a můj mozek se tak pod tíhou katany rozcákl po místnosti.. no dobře, trénuje se ze speciálně složeným bambusovým mečem - takže to ani nebolí a tak jsem se za pár vteřin mohl pustit do útoku.
Bylo to zajímavé, zábavné a byla to dřina, ale už mě tam nikdy neuvidí (jako mnoho prvně příchozích předtím), leč pravou katanou do umělých rukou(nebo nohou?) bych si asi zasekat šel. Někdy holt trochu lituju že nejsem tak úplně, jak to říct:”fyzicky zdravý”.
Žádné komentáře:
Okomentovat