Určitě všichni sníte a teď nemyslím ve spánku, kdy se nám zdají různé šílenosti jenž nás mohou potěšit, pobavit nebo donutit ke křiku. Myslím tím snění za stavu plného vědomí. Neustále si v hlavě představujeme jaké by to bylo kdybychom... Cokoliv.
Představujeme si jak cestujeme po světě, jak oslovujeme dívku svých snů, jak se projíždíme po pláži v kabrioletu, mluvíme plynně anglicky, přednášíme, vyhráváme zlaté medajle, podnikáme...
Mnohé tyto sny se splynutím života stále vrací aby nám neustále připomínali, že jsme se stále nikam neposunuli, že nežijeme život jaký bychom chtěli. Jiné samovolně zaniknou ale málokterý si skutečně dokážeme splnit a to nikoliv protože bychom nemohli ale jakmile vypadneme se snění zpět do reálného života opustí nás nadšení a vrátíme se zpět do zaběhnutých kolejí. Bylo by fajn to změnit.
A ke změně je třeba jen promluvit, požádat, napsat, naučit, objednat, vstát, vykročit či odejít.
V tom případě doporučuji opravdu začít, protože je to skvělý pocit, když člověk vidí, jak vykročil a s každým tím sněním vnímá, jak je zas o krok blíž splnění. I když, myslím, platí, že cesta je důležitější než dosažení cíle.
OdpovědětVymazatPřemýšlel jsi ale někdy o tom, že jsou cíle a cesty, kterých člověk dosáhnout skutečně nemůže, protože pro to například doopravdy nemá vlohy?
Vykračuji, ale postupně... Teď jsem si třeba po mnoha letech "chtění" objednal jízdenku do Švédska. Už se nemůžu dočkat. :)
VymazatVlastně poslední dobou takto drobně vykračuji stále, jen k tomu musí člověk prostě dospět, číst, přemýšlet a snad i trénovat.
Ale je to jak píšeš, na něco být vlohy nemusí ale to už je pak otázka jestli se chce člověk naučit hrát na housle nebo se stát nejlepším houslistou na světě.
Ono je také důležité být spokojen i na té cestě... Jak píšeš. Protože radost s úspěchu je většinou krátkodobá a když se člověk honí jen za plněním cílů tak z nich má radost jen chvíli a pak se objeví další... Kdežto když se baví na cestě za nimi tak mu třeba ani tolik nevadí, že se mu nepodaří je dosáhnout. :)
Bohužel mám pocit, že se mi stále nepodařilo přijít na věc na kterou bych měl skutečně talent.