Letní zombie kemp 2013

Již počtvrté jsem si posbíral svou skromnou survival výbavičku, naložil ji na záda a při odchodu si tentokrát místo polobotek nazul rozbité sandále a vyrazil za dobrodružstvím, které nabízí Zombie Kemp. Tentokráte naše cesta směřovala do Vysočínského kraje k přehradě u nejlepší jaderné elektrárny na světě.

Následné setkání s Wertym na hlavním brněnském nádraží, jenž oplývá neskonalou krásou, bylo doplněno velmi smutným oznámením, že jedna skupinka přeživších bohužel nedorazí a tak jsme se sklopenými hlavami prodrali nemrtvými vyrabovat pár obchodů. Po přesunu do evakuačního místa a setkání s Play3rem jehož vybavení čítalo dva řízky, jednu láhev vody a čajovníkovou mast jsme byli odvezeni vstříc světlým zítřkům.

Hlavním cílem našeho výletu bylo nalezení drahých kamenů, jejichž prodej by zafinancoval provoz naší komunity (a umožnil administrátorům koupit si jachty) a tak jsme při cestě malebnou krajinou prohlédali každý kousek půdy. Nutno říci, že naše úspěšnost nebyla příliš veliká. :)

Ihned po příjezdu byl Play3r informován, že se bude vzdělávat ve schopnostech řízení automobilu. Brzy byl tedy odvezen a Firejs s Wertym hlídaly zvolené stanoviště kousek od velké díry, kterou vykopali předchozí lovci drahokamů. Po pár hodinách se přiřítil na kouzelném bicyklu další přeživší zvaný jednoduše Kouba. Chvíli po Play3rově příjezdu byl naplánován taktický přesun do hospodského zařízení jakožto ideálního místa na setkání s posledním nahlášeným přeživším Sofem (Jeremiáš Vajcochod).

Při řádně dlouhé cestě všechny zaujala pasoucí se konice s růžovou ohlávkou. Také jsme viděli spousty oveček, koziček a kraviček ale ty bohužel nebyli řádně z dokumentovány. :(

Vybraná hospůdka byla venkovského typu, kde nás uvítali skoro jako královskou výpravu. Posezení na dvorku za zpěvu andulky v kombinaci s kvalitní obsluhou a přehrabováním se v tisíci korunách bylo velmi příjemné. Vyčkali jsme na Sofa. Poklábosili a následně vyrazili na cestu zpět k naší oblíbené velké díře. Po cestě jsme se však dohodli, že zkusíme nocovat blíže přehradě ideálně pak u jedné zříceniny hradu. Jenže mapy samozřejmě lžou a zatímco prstem jste na zvoleném místě okamžitě, dopajdání po lesních cestách trvá znatelně delší dobu a tak jsme nakonec na vysněný hrad nedorazili ani druhý den. 

Pochodovali jsme opravdu dlouho a jediný kdo si vůbec nestěžoval byl Firejs. Také jsme našli paví pero z nějakého dravce, pravděpodobně lišky. Aktuálně ho mám zapíchnuté vedle monitoru, ale bohužel se mi ho nechce fotit, nakonec ho pravděpodobně získá jako hlavní cenu výherce Malé Povídkové s Chodícími Mrtvolami 2013. 

Podařilo se nám najít krásné místo u útesu s výhledem na zdejší rybník. Zkontrolovali jsme mapu. Vyslali Koubu na kouzelném bicyklu zkontrolovat okolí a nakonec se rozhodli zde vybudovat stanoviště. Já se jako obvykle věnoval spíše slovní pomoci a překážení, přičemž jsem pozoroval západ slunce.

Večer se samozřejmě diskutovalo u ohně, jedli fazole, řízky, hermelíny, chleby, ochutnávalo sušené maso a popíjela Wertyho domácí pálenka. Fotografie z tohoto zajímavého období pravděpodobně později doručí Kouba, neboť má na rozdíl ode mne skutečný fotoaparát. 

Noc byla příjemná a tak se Firejs a Sof rozhodli před usnutím pozorovat hvězdy, zatímco zbytek skupiny se přesunul do opravdu geniálně postaveného přístřešku jehož architektem byl již klasicky Werty - co bychom bez něj dělali? ;)

Ráno bylo příjemné, tedy alespoň za sebe to mohu říci, protože v mém Tesco spacáku jsem se vyspal takřka do růžova, tedy až na lehkou bolest hlavy... Většina ostatních dle vyprávění pravděpodobně trpěla zimou. Snídaně. Balení. Cesta dál.

Nakonec jsme v této rozlehlé divočině nalezly posezení, na kterém proběhlo krátké osvěžení, pokus o společnou fotografií a rozloučení s Koubem, který na svém kouzelném bicyklu vyrazil na mnohakilometrovou cestu do svých domovských krajů.

Zbytek naší skupiny zkušených horalů se rozhodl vyrazit do odlehlých Dalešic prohlédnout si ten slavný pivovar. Cesta byla samozřejmě únavná a tak jsme si pří příchodu objednaly dvě bezové limonády, jednu zázvorovou, polévku, tvarůžky a Firejs se hrdinsky rozhodl pro jedno malé pivo, které následně doplnil "Domácí černou chmelovou brčou" což byla trochu překvapivě jen jinak označená Kofola. 

Po odchodu z místa, kde pivo teče proudem jsme se znovu navrátili k naší oblíbené velké díře. Zde poobědvali v trávě a kromě rozsáhlého odpočinku a lovu klíšťat se znovu pokusili ukořistit nějaké to drahé a blýskavé kamení.

Nakonec naše dobrodružství muselo přecejen skončit a to posledním pochodem (kolem koníčků, konic, koziček, oveček i kraviček) na autobusovou zástavku u přilehlého rybníčku. 

Byl to již klasicky mocinky příjemný víkend.