Seděl jsem na pochcané lavičce

vedle které bylo nablito, všude kolem se válely vajgly a jiné odpadky. Já tam na té lavičce uprostřed města Brna seděl v saku, polobotkách, listoval si matematikou pro ekonomy a těšil se na autobus, který mě zaveze k písemce, na kterou jsem pilně připravoval a odkládal kvůli ní zajímavější činnosti.  Tak jsem si tam seděl a mimo jiné přemýšlel, proč jsou lidé takové stádo debilních dementů, že mají potřebu z míst kudy denně chodí dělat skládku.  Smutné je, že většina lidí by odpověděla, že jim ten bordel všude kolem vadí, ale pak stejně něco a klidně i vědomě utrousí s omluvou, že to tak přece dělá každý a vlastně to vůbec není jejich, tak se má starat někdo jiný... 

Autobus přijel a já se těšil, že to konečně budu mít za sebou, protože o neúspěchu jsem po zvládnutí tolika různých příkladů ani nepřemýšlel. Nuže, byl jsem slušně vyfackován. 

Tuším, že před dvěma týdny jsem zvládl - po nepříliš důkladné přípravě - jeden příklad. Dnes po těch mnoha hodinách počítání, zjišťování postupu, šprtání vzorečků a stohu popsaných papírů jsem vypočítal - jeden příklad. A to až ten úplně poslední. Když jsem nevěděl ten první, řekl jsem si:"Je jich tu ještě dost...", jenže tak to šlo dál a zoufalství naplnilo mou mysl. Ten poslední jsem zmákl, což mi trochu zlepšilo náladu, takže jsem se znovu pustil do těch předchozích a už to šlo lépe, ale bohužel stále nedostatečně a to i když jsem snad u všech věděl jak je vyřešit... a tohle to vědomí je na tom úplně nejhorší.

Kdybych se na to vysral a prostě jen netušil co s těmi příklady dělat, tak by mě to moc netrápilo. Prostě bych si za to mohl sám... Ovšem, takhle jsem si zase jednou připadal jako totální dement.

S pláčem na krajíčku, touhou po sebevraždě a chutí se na všechno vykašlat jsem se vracel zpět tím veselým městem a přemýšlel, k čemu mi je, že za mnou lidé chodí pro rady s programováním, grafikou či jinými věcmi, k čemu mi vlastně je, že na sobě skoro každý den pracuji, učím se věci, které nemusím a vůbec dělám spoustu takových kravin. Když můj mozek prostě není schopen zvládnout pár jednoduchých výpočtů, které nikdy nebude k ničemu potřebovat. Získal jsem tedy chuť se na všechno vykašlat a najít si snadné zaměstnání, kde bych mohl odrbávat svého zaměstnavatele, chodit každý den po šichtě na pár piv nadávat na poměry a své děti bych viděl večer u televize, pokud by se mi zrovna zachtělo odejít s hospody trochu dřív. Tedy to co jsem nikdy dělat nechtěl.

Než jsem dorazil a napsal tenhle výplod tak mě to přešlo... protože vlastně o nic nejde, co je mi po nějakém titulu. Důležitější snad je, že všechno co se týká mých dvou oborů jsem zvládl už dávno a dokonce si to i pamatuji. Skutečně. 

Takže teď už jsem vybrečen, přemýšlím o tom, že vůbec není potřeba článek zveřejňovat, ale co... A tak si možná na chvíli lehnu a ožeru se whiskou, nebo se hned pustím do dohánění těch odložených věcí, sbalím si věci na první Zombie Sympozium, kam se zítra budu trmácet pěkných pár hodin autobusem (ideální místo na sebelítost) a samozřejmě také přemýšlet o přípravě na poslední pokus udělat zápočet z Matematiky 2, který mě čeká příští týden...