The Walking Dead Larp III: Naděje není

Pytel na hlavu. Naložit do dodávky a se skupinkou dalších osob vysadit v lese plném magorů, zombií a ještě větších magorů. Dokáže Vasil a jeho bratr Ivan přežít s hromádkou cizích lidí jejichž řeči příliš nerozumí?

Takhle začínal třetí díl The Walking Dead larpu. 

Zatímco první díl byl komorním divadlem několika lidí. 

Druhý díl neustálou bitkou a srdceryvným dramatem mezi přeživšími, zombii a vojáky.

Tak třetí přinesl prvek drsného přežívání v divočině, kdy je vám zima, máte hlad, plížíte se trním, ani nedutáte aby si vás kolem jdoucí horda zombii nevšimla... 

Alespoň co se naší skupiny vyhnanců týče. Tentokrát totiž bylo skupin více:

- my, skupinka bludných duší s vlastními příběhy, které se snaží přežít v drsném světě 

- několik tuláků - lovci, obchodníci, kteří putují světem osamoceně

- tábor pomatenců, ze kterých šel strach na kilometry daleko 

- kanibalové s Terminusu

- pomatení vojáci v pohodlí luxusního bunkru

A samozřejmě narůstající horda - tentokrát fakt nelítostných zombií.

Každá skupina (i jednotlivec) měla vlastní příběh, vlastní cíle, vlastní způsob přežití. 

A samozřejmě se navzájem potkávali a tak počty zombií rostly. Prostě to byla mela. 

Kvůli stanovenému konceptu každý hráč prožil hru úplně jinak, takže soudím jen dle svého zážitku a a musím říct, že jsem zažil pěknou hromádku vyloženě epických momentů. Již klasicky jsem zemřel téměř na konci - mstil jsem smrt svého bratra a přitom mě obklíčili zombie - ani dvě brokovnice mi nepomohli. :)

A ještě jsem měl tu čest strávit dvě noci v zatím nejšpinavější a nejstudenější díře. 

Bylo to celé moc fajn.

Podzimní konferencování

Poslední dobou jsem navštívil minimálně čtyři různě zajímavé akce.

Jedna z nich byla mezinárodní konference na které se meditovalo, zpívalo a tancovalo. Byl jsem součástí organizačního týmu - zajišťoval jsem techniku, prezentace, zvuk a kamerový systém pro spojení se světem. Byla to pro mě hodně zajímavá zkušenost, protože jsem doposud nic takového nedělal ani neviděl. Když ťukáte něco na počítači a celý sál se raduje a hopsá kolem vás... Po třech dnech ve společnosti pozitivních lidí jsem se vrátil do Brna příjemně spokojen.

O téhle dobrodružné akci plné vlaků, hotelů, indických restaurací a nočních procházkách po neznámém městě jsem měl rozepsán rozsáhlý článek, ale nakonec zůstal viset někde v multivesmíru.

Snad vám tedy postačí tohle a další krátká shrnutí.

MS Fest 2015
Letošní MS fest byl velmi podobný těm předchozím. Prostě odborně laděná konference, kde si najdu jen pár přednášek, které se týkají toho co mě zajímá. Letos jsem se točil kolem Win10 a vývoje aplikací pro něj. Rozhodně zajímavý je nápad MS s Platform Brigde, které vám umožní relativně snadno zkonvertovat vaši Android/iOS appku pro Win10.

Hned jsme dostali chuť nějakou appku vytvořit. Už se mi tu valí nápady, erd i mockupy. :)

A taky jsem si vyzkoušel Oculus Rift a musím uznat, že se z toho vážně docela trochu točí hlava. Bohužel byla k dispozici jen část bez zombíků... S nimi by to mohlo fakt stát za to. :)

Degustace inovací, vol2
Akce o které jsem se dozvěděl takřka na poslední chvíli. Celou jí pořádá společnost Corinth věnující se převážně výukovým aplikacím. Představila sebe i své produkty, spojili jsme se se Silicon valley a daly si komentovanou degustaci moravských vín. Což pro mě byla novinka, protože jsem doposud na žádné degustaci nebyl. Rozhodně zajímavé.

Poslední část byla volná, každý si mohl vyzkoušet produkty společnosti, prohlédnout 3D tiskárny, vyzkoušet 3D brýle či důkladně pokecat o práci i muzice. Z akce jsem si odnesl jenom pozitivní dojmy.

Smart Meetup 6
Již klasická akce v Jihomoravském Inovačním centru, při které se vždy představí několik projektů. Tentokrát zaujala hlavně firmička tvořící informační/reklamní 2D videa, minule třeba přijela Tesla S. Prezentace trvají přibližně hodinku a pak už se můžete věnovat tlachání, pivu a gadgetům v pohodě smartwatch, tabletů a vždy vybitých Google Glass.

Já osobně mám tyhle akce rád. Vždy se při nich člověk něco dozví - o nové firmě, produktu či zajímavosti a dostane možnost pokecat s lidmi s podobnými zájmy a občas i něco dobrého spapat či vypít. Určitě doporučuji, třeba najdete ve vašem okolí něco podobného s vaší tematikou. ;)

Skočil jsem z mostu

Přelézt zábradlí, podívat se dolů a skočit.  

Jak jednoduché. 

Kdo mne zná, tak si zajisté všiml, že mi výšky nedělají zrovna nejlíp a to ani ty, jenž nejsou příliš vysoké. Slézt metr vysokou zídku je pak odvážný čin hodný řádné sebechvály.  Příležitost skočit přišla a já samozřejmě nemohl říci ne. I když pod dohledem odborníků a omotán lanem. 

Skákalo se v krásách Dalešické přehrady z 25 metrů vysokého mostu. Objednáte se a přijdete. Na místě už jen nahlásíte své jméno a usměvavá slečna se vás zeptá - tak co? Jdeme na to?  

Pak už jen obalen karabina a lany přelezte zábradlí a potud dobrý. Držíte se. Nohy zapřené a prsty pevně stisknuté. Jste připraveni se odrazit zády směrem do neznámých hlubin.  

3. 2. 1. Teď.  

A nic. Žádné přikrčení a odraz se nekonal. Končetiny mně neposlechli. Samozřejmě.   

3. 2. 1. Teď. 

Uff. Lehký odraz a pak už jen... Šílené rychlá změna. Nic. Najednou necítíte vůbec nic. Zatmění. Rozmáznuté vidění. Tam někde v dálce je lano - dle instrukcí jej mám chytit - natahuji ruce - je to jak ve zpomaleném filmu - vidím jen lano - zbytek je kolem mně sviští neskutečnou rychlostí - mám ho! Chytám se jej a v tu chvíli se ozve výkřik nezměrné hrůzy a zároveň oddechu. Prosvištím pod mostem a letím zase nahoru. Po otočce už začínám zpomalovat. A znovu vidět. Nakonec si užívám pohupování sem a tam. Čím dál pomalejší.  

Pak už jen poslouchám instrukce, odmotávám lano a slaňuji další desítku metrů pomocí karabin. Nohy dopadají na loďku, klesám na kolena a pouštím lano. Konečně.  

Už chápu, že sebevrahům trvá tak dlouho než skočí - až se často nakonec přemluví a přelezou zábradlí zpátky. Ten pud sebezáchovy prostě funguje i když víte, že před vámi skočilo půlmilionu lidí a nic se jim nestalo. Ten volný pád - kdy necítíte vůbec nic - prostě jste v prostoru a vše kolem vás letí pryč - trvá sice jen pár vteřin ale mozek to po chvilce dokáže řádně zpomalit takže věřím, že letět dolů, bez lana, vám dá dostatečně množství času na si to rozmyslet... 

Nukleární úder 2015

Nukleární úder sice není tak drsná taktická survival akce jako Zombie Kemp, neboť kolegové s Vaultu šílené brahmíny už na to holt nemají věk... (vyplazený jazyk) 
Ale i tak je to akce vcelku příjemná. Pojďte nahlédnout.

Cesta do dalekých krajů začala velmi propracovanou strategii běhání kolem Zvonařky. Takticky jsem nesledoval telefonní zařízení a byl překvapen, že skupina dobrodruhů nečeká na smluveném místě (příště nezapomenu udat jeho polohu) načež jsme čekali na odvoz, který zase čekal na nás. Manévry pro zmatení nepřítele jsme dovršili zatočením na opačnou stranu hned na první křižovatce.

Dojeli jsme.

Byly jsme uvítání soutěží komunitních kvasičů, kdy se nás Chekotay snažil opít svým demižonem Cideru a Sof mu zdatně konkuroval bezovým Zrakomlatem neboli Vrtulníkem, protože prostě proto. Já osobně se nedokázal rozhodnout, která ze dvou tekutin je lepší. Každopádně se to vypilo všechno, protože to bylo dobré.

Ráno jsem poznal dalšího člena výpravy. Papouška Papagaye.

Sobotní dopoledne bylo zaplněno Underkejčovým povídáním o kostech, historií a rukodělnou činností - kdy si každý mohl vyzkoušet jak pralidé vyráběli hroty šípů, hřebeny, prsteny a párátka pomocí nástrojů zakoupených v supermarketu za škeble. Musel to být tehdy drsný život. Ti nejšikulovatinštější (tzn všichni) byly pak odměněny zátkami, radostí a gratulacemi obecenstva.  

Druhý workshop se věnoval zdravovědě - a hlavně zaškrcování prostřelených končetin a jejich přípravou na amputaci. Vypozorovali jsme rozdíl mezi moderními nástroji a klasickou gumovou gumou - kterou jsem se jal vyzkoušet. Zaškrtit si ruku "zavalenou kamenem" pomocí zubů bylo zajímavé a po správném utažení velmi nepříjemné - funguje to. Dokončení amputace pomocí švýcarského nožíku jsem se rozhodl odložit na příště.

Kdo chtěl si mohl vystřelit pár šípu s mého kladkového luku. Leč bohužel se nám nepodařil zajistit kvalitní střelecký prostor a tak se více času hledali šípy, nežli se střílelo. Vědecky jsme dokázali, že kupky sena šípy nezastaví...

Poté jsme se vyrazili slunit k místnímu rybníčku. Bylo pěkné počasí, takže jsme většinově naskočili do plavek. Navíc jsme sebou přivezli loďstvo i letectvo. Pro pobavení se Necro rozhodl pokračovat ve zdravotnickém workshopu a profesionálně si pořezal prsty - Sof jej poté kvalitně odoperoval. Bohužel neprovedl kyretáž. :(

Já jsem si hloubkovým potápěním způsobil přetlak v hlavě - a došel k pocitu, že mi vybouchnou ušní bubínky - což se bohužel postupně zhoršovalo až jsem po příjezdu k chaloupce raději strčil hlavu do spacáku a špunty do uší (Toudiho dar z loňského vemena) a potichu trpěl. Naštěstí se to časem zlepšilo a já se mohl vrátit do kolektivu oslabit bolest popíjením vody. :D

Večer jsme si pak zopakovali Chekyho přednášku o rostlinách z Junktownu a pokračovali filmem Six String Samurai, který u mnohých vyvolal nadšení, protože postapo s bandity vystřelující katapultem žvýkačky nevidíte každý den - já jej však viděl nedávno a tak jsem se odebral k potůčku, checknout facebook (nic zajímavého se nestalo), popíjet pivo, za jemných melodií metalcoru pozorovat hvězdy a dumat nad smyslem života.

Po filmu se vytvořil debatní kroužek o Faloutu, kultuře, světě a používání koní na různé způsoby... Ehm. Skupinka pod tíhou různě upravené vody postupně odpadávala.

Ráno jsme se vyrazili vědomostně obohatit do proslulého muzea Vidlí - kde jsme si mohli sáhnout na vidláka pro štěstí, hodit si vidlemi a uklízet kobylince - k čemuž se žádný dobrovolník nepřihlásil. :)

Při odchodu jsme s malým Justym jsme zvolili adrenalinovou cestu skrze potok, ale co čert nechtěl! Voda se ukázala být vskutku mokrá - ale alespoň jsem měl důvod chodit chvíli bosky a zapíchnout si třísku do palce!

Načeš už se balilo, chvíli se střílelo s Play3rova olympijského luku (ani tentokrát kupky sena neobstály) a pak jsem se pokusil ustřelit si palec vzduchovkou. Poté se opět balilo.

Nakonec jsme vytvořili rojnici a několik hodin hledali klíče, které si Toudi takticky ukryl mezi deky, aby nás mohl zabavit jejich hledáním - takový team building stmelující skupinu.

Rozloučení bylo v duchu agresivních vos a diskuzí na téma krmení hadů. Tedy veskrze dojemné.

Nakonec se družiny rozjeli do dalekých dálav a ta naše udělala poslední úhybný manévr před nepřítelem - přijeli jsme k moravské metropoli z východu, takticky jej objeli spodem a tvářili se jakože jedeme z Prahy. Všichni byly úspěšně zmateni.

Atom! Atom! Atom! Bůůůů...

Komplet foto: http://zombiekomunita.rajce.idnes.cz/Nuklearni_uder_2015_Nuklearna_Gula/

Chorvatsko, Baška

Strčil jsem nohy do moře

Bodla mě vosa.

A pak jsem si vzpomněl na to, že neumím plavat.

Zatím jsem u moře nebyl a popravdě mě ani nějak nelákalo, ale nějakým způsobem se dostalo na můj seznam. A když jsem uviděl nabídku mikrovýletu do Chorvatska, tak bylo rozhodnuto. Co je na seznamu... Však to znáte.

A můžu říct, že to bylo fajn. Ostatně jako vždy.

Cesta byla standardně autobusová. Začala tříhodinovým zpozděním a výměnou dvoupatrové autobusu za starší kousek - jenž už nastoupil cestu svého pozvolného rozkladu. Tablety, pohodlí ani horká čokoláda se samozřejmě nedostavili, ale není na co si stěžovat - stálo to ušmudlaných 999 Kč na osobu - tam i zpět. Ano - platila se jen cesta, program, pojištění, potraviny si každý zajišťoval sám. Prostě absolutní lowcost. Odhad ceny cesty dle Student Agenci je 2400 Kč, více jsem nepátral.

Pobavilo mě, že někteří spolucestující hned po nástupu naplnili legendu o řízcích s chlebem - a mám pocit, že jsem je zahlédl i na pláži. Naše výprava bohužel tuto Českou tradici nedodržela a vezla si jen jablka a banány.

Hned zrána bylo co pozorovat i s okýnka autobusu - serpentiny, útesy, skaliska, díry, lesy, kamení, pobřeží, kamení, kamené zídky, suchá tráva, kamení... To u nás prostě nemáme. :)

Dorazili jsme v plánovaný čas - tedy v osm hodin. Autobus nás vysadil na parkovišti jednoho z hotelů, asi tři minuty chůze od moře. To bylo krásně čisté, průzračné a slané! a pochopitelně plné lidí (a agresivních vos). Ale naštěstí stačilo jít kousek stranou a člověk měl trochu klidu.

Historická část městečka byla pěkná, úzké uličky, malé dvířka, všude samé schody - mají svou atmosféru - zbytek města postavili v poslední letech a jde hlavně o generické vilky, hotely, restaurace a ošklivé kempy. Městečko je svou velikostí srovnatelné s většími českými vesnicemi. Líbilo se mi, že bylo hezky udržované - hlavně skrze množství turistů překvapí jeho uklizenost.

Navštívili jsme také místní park a zkusili okouknout pár památek - zely prázdnotou. Lidé tu buď leží na pláží anebo se v kempu/apartmánu koukají na televizi. Tenhle typ dovolené není prostě nic pro mě a tak jsem měl radost, když jsme potkali pár lidí jenž se procházeli po zdejších hřebenech.

Co se koupání týče. Tak to bylo fajn.
Až jsem si říkal, že by bylo dobré chodit k vodě častěji než jednou za tři roky.
Voda byla slaná. Pálila v očích. A zároveň byla na žhnoucím slunci osvěžující.

Slunce bylo pekelné a zjistil jsem, že když si veganským krémem na opalování namažete jen ramena - tak to nestačí... Ale naštěstí jsem obdržel snesitelnou míru s červenání... :)

Dopoledne jsme byly na jedné straně, kousek od lodí a užívali si relativní klidu (narozdíl od středu pláže) a poté jsme se šli skrýt před sluncem pod útes na straně druhé. Přečkali jsme nejsilnější sluníčko a znovu se okoupali. Pláže jsou tam ryze kamenité (pod útesem ultra kamenité) a brzy jsem pochopil proč má na sobě tolik lidí koupací botky. Zkuste se projít pár metrů po kamení po hodině ve vodě... Je to dřina. :D

Být na místě více dní, tak vyrazím na procházku po přírodě - hlavně tedy po místních skaliskách, které jsou protkány stezkami od českého svazu turistů. Více než jeden den bych na té pláži asi nevydržel.

A co vy? Byly jste u moře? Naplnili jste řízkovou tradici?

Junktown!

Špína. Utrpení. Hlad.
To je Apokalypsa.

A já měl tu čest zúčastnit se prvního ročníku festivalu, který umožňuje si to vyzkoušet...

Město

Poslední útočiště lidské rasy, město Junktown.
Město kde panuje řád, radost a pohoda.
Jen občas někdo někoho ubodá ve spánku a ukradne mu boty.

Obchodníci se snaží prodat své cetky, konzervy a radioaktivní ovoce. 

Po cestách se prohánějí rezavá auta a motorky. 

Lidé posedávají kolem ohnišť a pojídají fazole. 

Utrácejí peníze v kasinu anebo popijí černý mok v místní kavárně. 

Zamilovaní se procházejí bažinami. 

A v dálce se ozývá střelba s revolverů, pušek i děl. 

Město hnije. A tak je to správně. Tak to má být. 

Motel Junktown

Špinavá díra na samém okraji města v jehož podzemní části se ukrývají kanibalové. Náš pokoj se pyšnil absencí dveří, šedými stěnami a jednou hnijící matrací - jenž jsem si ukořistil.

Byl to zatím asi nejlepší hotelový pokoj, který jsem měl zatím tu možnost obývat.
Navíc se skvělými spolubydlícími kombinující členy Zombie Komunity a obyvatelé Vaultu šílené brahmíny. Prostě luxus pro osm lidí - však posuďte samy:

Nejkulturnější kultura

Studený bunkr. Staré zrnité televizory. Pódium se sudem a fousatým muzikantem. 

"Ještě jednu! Ještě jednu!" Skanduje dav. 

"Jakou chcete?" Ptá se životem znavený umělec.

"Prázdnou plechovku toulenu! Ta je nejlepší! Ááááh!" Volá nějaká drobná blonďatá slečna.

Umělec začíná. Pouští své elektronické náčiní a do rukou bere plechovku. Bouchá do ní, občas rukou, občas o sud (do kterého semtam kopne), vznikající hudba proniká do ušních kanálků obecenstva. Dav si užívá euforii této klasické písně...

Jiné představení. Jiný den. 

Pekelné zvuky mě přilákaly do bunkru. 

Jeden umělec leží na zemi, svíjí se u notebooku a kvičí do mikrofonu. 

Druhý kolem něj podivně poskakuje a také něco řve.

Třetí stojí u sudu a snaží se ty dva přervat nějakým technem.

Výsledný rachot trhá uši. 

Lituji, že jsem si to nenatočil. 

Ale nebojte, kromě absolutní špičky umění došlo i na pár rockových věcí, slezský elektro rachot BBYB (viz můj historický rozhovor s Melodky), sportovní klání v kruté hře zvané Jugger a nějaké ty ohňové show, tance, výstavy obrazů a fotografií. 

Kino

V nádherném Futorografu jsem měl tu čest shlédnout konec klasického Mad Maxe (to je vážně tak blbej film? :D), konec jeho druhé části a samozřejmě klasický film "Surfový náckové musejí zemřít", ve kterém nacisté kradou kabelky na pláži a nakonec zabíjí jednoho černocha - jeho matka se pak vyzbrojí granáty a dá jim co proto... Je to ještě blbější než to zní. Nedívejte se na to!

Také tam byl povedené a vtipné postapo "Chlapec a jeho pes" či "Six String Samurai", jenž pojednává o tom, že Rusové vybombardovali Ameriku atomovkami a Elvis se stal králem - a po jeho smrti vyráží všichni kytaristé skrze pustinu stát se jeho nástupci... 

Prostě samé kvalitní pokoukání. 

Kromě toho jsme mohli vidět i pár fajn přednášek/diskuzí, například na téma Urbex či Jídlo v postapo světě od pana Chekotaye, kterou jsem se uvážil i zaznamenat pro budoucí generace.

Celkově to hodnotím pozitivně. 

Parádní atmosféra. Zábava. Kultura. 

Skvělý lidé. Skvělá dovolená.

Tak snad zase za rok. 

Zombie kemp 2015 - Jižní Morava

Pro pořádání šestého Zkempu jsem zvolil prostředí jižní Moravy, což je na první pohled nezajímavá placka plná kukuřice, hrášku a krásně žluté řepky ale i tady se dají najít příjemná zákoutí pro potěchu očí a nohou.

Navzdory mým očekáváním se sešlo příjemné množství dobrodruhů, kterým se nechtělo strávit víkend v záři monitorů a tak raději vyrazili do divočiny posbírat pár nových zkušeností a zážitků. Takže jsme po příjezdu tvrdě dřeli s kosou (většina poprvé v životě), budovali ohniště a udělali si lukostřeleckou soutěž v terénu - pět šípů, pět terčů, tři stanoviště, jeden vítěz. Což se mi osobně líbilo a po roce střílení na statický terč už asi nebudu chtít jinak. ;)

Během vycházky - kterou nám zpříjemnil déšť - jsme si udělali drobné "workshopy" na téma čištění vody, plynové masky, ochrana před radioaktivitou, taktické ultracool kompasy a odvážní hrdinové si vyzkoušeli jaké je to být spoután kovovými želízky.

Po vycházce jsme se rozloučili se dvěma účastníky a vyrazili prozkoumat místní restaurační zázemí. Po občerstvení jsme prošli vesničkou, omrkli rybník, proběhli kolem hřbitova a šli si popovídat s ovcemi, daňky a pávy na místní farmu. Nutno říci, že nebyli zrovna komunikativní.

Večer jsme vybudovali kemp, kdo chtěl si dal další kolo na střelnici a pak jsme usedli k ohništi a počali hodovat... Noc byla teplá a příjemná, takže strávená hezky pod širákem, v autě či ve stanu zabalen v ovčích rounech - každému dle jeho chuti.

Ráno jsme posnídali, já si střihnul další série lukostřelby po které jsme přesedlali na soutěž ve vzduchovce... Osobně mě překvapilo na jakou vzdálenost jsem byl schopen zasáhnout plechovku, ale stejně jsem vypadl jako první. :)

Také nás navštívila policie, protože se nějakému aktivnímu občanu nezdála naše přítomnost - samozřejmě jsem měl veškerá nutná povolení, takže nás nepostříleli. ;)

Nakonec jsme vyrazili na další vycházku po místních přírodních pamětihodnostech, oběhli lesy a pole a vyrazili domů.

Letošní Zkemp byl již klasicky povedenou akcí. Zase trochu jiný než všechny předchozí.
Tak jak to má být.

A na příštím můžete být třeba i vy!