Deaktivoval jsem se... Konečně.

Ale abych pravdu řekl tak skutečně svádím boj - nejradši bych tam hned zase přihlásil... A o čem, že to mluvím? O Facebooku. Proč jsem jej deaktivoval? Na jak dlouho? Co od toho očekávám? 

Při jedné z mnoha svých bezesných depresivních unavujících nocí jsem jako vždy dlouze přemýšlel. Ve čtyři hodiny ráno jsem vzal do ruky telefon, otevřel Facebook, vyhledal deaktivaci a potvrdil. Bylo hotovo.

PS: Tenhle článek si píšu hlavně pro sebe - jako vlastně všechno tady - jednak mi zveřejnění dává další důvod u svého rozhodnutí chvíli vydržet a druhak jsem si to u jeho psaní celé pěkně v klidu zhodnotil, obhájil a došel k závěru, že jsem udělal dobře. :) 

Facebook je skvělý nástroj na komunikaci, organizování akcí a dokonce i na získávání novinek z různých oblastí lidského poznání, ale nic se nemá přehánět. Já si už dávno uvědomil, že většina času na něm strávená je srovnatelná se zíráním do zdi, jen vás občas dokáže pobavit, naštvat a jak se v poslední době stávalo mně - zkazit náladu. A zkazit náladu si dokážu dost dobře sám, takřka kdykoliv, nepotřebuji k tomu tedy žádnou další pomůcku. 

Jasně, není nic jednoduššího než si jej promazat a negativní vlivy dát pryč. Jenže... 

Důvodů proč jsem se proto rozhodl bylo víc. Jednak jsem do budování svého úžasného profilu od doby kdy mi bylo řečeno:"A máte všichni Facebook? Na univerzitě ho potřebujete..." vložil opravdu mnoho času a energie ale nemyslím si, že přínosy to vyrovnali...  

Jenže já si v poslední době zvykl jej zapínat hned po příchodu z práce a vypínat až před spaním, s tím, že jsem pak kontroloval "důležité zprávy" ještě ráno na telefonu před odchodem. Jednu chvíli k tomu byl důvod, ale tak nějak jsem v tom pokračoval i když pominul, co pominul - naopak mě začal štvát... Neříkám, že dříve jsem u něj netrávil spoustu času ale před pár dny jsem si prostě řekl, že už to stačilo... 

Ten den mi  někdo dal vědět, že se chystá smazat všechny naše společné přátelé i mně. Hmm. Začal jsem nad tím přemýšlet a došel k závěru, že to není v jistém ohledu vůbec špatný nápad! A tak jsem se smazal sám. 

Důvodů jsem si našel několik. Nejpodstatnější je, že mě štval ten zbytečně promrhaný čas - dříve mi to tolik nevadilo - ale poslední dobou mám tolik jiných skvělých věcí, které můžu dělat ale prostě se k nim co je týden dlouhý nedostanu... Jak nedostanu? Protože jen kouknu co je nového (většinou nic) a najednou je celý den je v háji. :D

A víte co? Po hodinách stráveném na Facebooku se necítíte odpočatě, ale naopak unaveně, vydeptaně... Ta nekonečná sypačka informací, které vás většinou nezajímají prostě umí vyčerpat. 

Mám tu spoustu rozkopaných projektů a nápadů, spoustu rozečtených knih, učím se kreslit, padám s kola, včera mi přišel nový luk a od příštího měsíce mi přibude kurz angličtiny a znakové řeči... Cílem tedy je využít nově vzniklý čas na tyto a další zajímavě věci.

Když pominu lidi, se kterými se vidím každý den, komunikuji jinde či příbuzné, tak si toho, že jsem si deaktivoval účet všimla snad jen jedna kamarádka. Což je pozitivní, protože teď vím, že jí stojím minimálně za smsku. :D

Proč být v kontaktu z lidmi, kteří si ani nevšimnou (anebo jim nevadí), že už s nimi v kontaktu nejste?

Každopádně to neznamená, že končím nadobro - tedy, nestanovil jsem si žádné jasné termíny - jen chci pauzu. Podobně jsem to před delší dobou udělat s webem - hlavně zpravodajskými portály - nainstaloval jsem si blokovací plugin a spousty stránek hodil do black listu. Funguje to. Zvyk plnit si mozek zbytečnými informace brzy přejde a teď už novinky čtu jen občas - abych se udržel v obraze, nikoliv protože nevím co jiného dělat. Podobně to snad dopadne i teď - odvyknu si jej mít zapnutý pořád a budu na něj chodit jen když budu potřebovat/chtít komunikovat, organizovat či si prostě na chvíli oddechnout při lajkování veganských obrázků. :)

Pak třeba přijde na řadu počítač. To bude řádná deaktivace. :D

Pátý zombie kemp 2014

Pekelný kočár z nebes nám za smrticích laserových paprsků z vesmíru přinesl další zombie kemp! 

A samozřejmě to opět stálo za to. :)

Akce měla začít po dvanácté hodině, takže jsem po probuzení v klidu poklidil, naplánoval poslední věci, nachystal si mapy a poznámky (a zapomněl si je vzít), posnídal jsem toast s majonézou a vyrazil vstříc novým zážitkům.  

Úvodní setkání proběhlo již klasicky na hlavním nádraží nejkrásnějšího města vesmíru - Brna. Kdy jsme se kvůli přísně nudným důvodům sešli jen tři - Já, Play3r a Voyager, takže jsem je dle plánu provedl městem až ke mě na byt, kde jsem si dal další toast s majonézou, pustil kolegům humoristický norský nazi-zombie film Dead Snow 2 a znovu vyrazil do města pro Sybrakose a jeho silně mocný luk, se kterým se prý v autobuse dá dělat dobrý dojem na děvčata - taky bych si měl jeden koupit. :P

Po další procházce skrze město jsme vyčkali na Nebožku a pak se všichni společně (řádně ozbrojeni) vydali prozkoumat přírodní krásy jižního Brna. Viděli jsme řeku, pole, kačeny... Počasí se tvářilo vlídně a tak jsme mohli v klidu začít trénovat své dovednosti v ostrostřelbě a pak jsme samozřejmě docela brutálně zmokli. :D

Po oschnutí a krátkém odpočinku (a dalším majonézovém toustu) jsme vyrazili řádit na Laser Game. Na místě naše počty dočasně doplnil Tom a Oliver a tak jsem se mohli pustit do arény. Dali jsme si jednu akční a druhou týmovou. Je to dobrá sranda u které se člověk dokáže řádně zapotit. Nejvíc největším zabijákem se stal a to zcela samozřejmě - Firejs. ;)

V rámci odpočinku jsme si zaskočili na Tortily (takové ty placky nacpané nějakými věcmi) - Já zvolil vegetariánskou a ostatní v rámci potěšení ze strachu, bolesti a utrpení nevinných živých bytostí, ty s obsahem nasekaných mrtvol.* Naštěstí byly všechny s dostatkem jakési pseudo majonézy a tak skončila na oblečení, zemi a dokonce i v jedné úžasné kabelce... :)

*propaganda musí bejt... :D

Přišel čas vyzvednou věci a vyrazit do temných lesů na severním okraji jihomoravské metropole. Po dlouhatánském bloudění za světla baterky,  jsme zaslechli zvuk muziky a světlo ohně! Byly jsme spaseni... A uvítáni několika podnapilými osobami - Chekotayem, Linotem, Sofem a Toudim. :)

Klasické diskuze, ochutnávání, kytara, zpěv, ženy... A noční výšlap do kopce po rozmočené a trním zarostlé cestičce doprovázený ohňostrojem, ze kterého jsme přes koruny stromů neviděli ani prd. Leč ten krátký pohled na osvětlené paneláky za tu námahu jistě všem zúčastněným stál! :)

A pak už postupné odpadávání účastníků do přilehlých stanů, kdy se jen jediný a vskutku hrdinský Firejs rozhodl zůstat venku, hlídat tábor a při pozorování hvězd rozmýšlet nad smyslem života. Anebo možná už jen neměl sílu na to aby se odplazil do stanu... :D

Ráno jsme byly navštíveni a občerstveni Viky a Frantou. Vyzkoušeli jsme si všemožné ultracool náčiní - vrhací nože, sekery, hvězdice, které milí účastnící kempu donesli na svých mocných zádech a pocvičili taktickou střelbu s jakoby palných zbraní na přilehlé lesní cestě. A vůbec si tak všemožně hráli. 

A samozřejmě přišla řada i na další tréning lukostřelby, přecejen se tři luky naráz nesejdou každý den, takže se to muselo řádně využít. Vystřelili si snad všichni, takže pohoda.

Pomalu se blížil konec a tak jsme před druhou hodinou zabalili tábor, vyrazili vstříc svým běžným životům a milovaným toustům s majonézou...

Děkuji Nebožko, Sybrakosi, Voyagere, Play3re, Chekotay, Viky, Linote, Sofe, Franto, Toudi, Tome i Olivere. Věřím, že se zase brzy uvidíme.

PS: Pravopisné chyby, nesmysli a hovadiny v článku hlaste bez skrupulí v komentářích - děkuji.

Brutal Assault 2014

Brutal Assault je hudební festival pro děti, mládež a těhotné ženy, na který se mě snažili přátele vytáhnout několik let... Úspěšně jsem odolával jejich nátlaku, ale své neúčasti minulý rok - kdy tam hráli In Flames - jsem trošku litoval ale nakonec si svou nejoblíbenější kapelu, která ničí mé uši už dobrých deset let užiji v Praze na mé narozeniny... Každopádně se stal "velký fesťák" a "vidět In Flames naživo" položkou na mém Bucket Listu a příležitost zaškrtnou něco v seznamu se neodmítá.

 

Během čtyř dní zahrálo sto kapel před cca patnácti tisíci lidmi mezi hradbami pevnosti Josefov. 

 

Dalo mi to docela zabrat. 

 

Pár hudebníh zážítků nabizím zde:

 

Největší masakr v mém dosavadní životě proběhl u Architect, kdy jsem nadšeně v lítl přímo do kotle a ve svých prvních velkých "wall of death" dostal mimo jiné loktem do zubů, do břicha, do zad... Prostě paráda. Závěrečná "These colours don´t run" mě na živo nadchla.

 

Největší představení měli Amon Amarth - plno ohňů, výbuchů, překvapení a samozřejmě i skvělá muzika... Pár let zpátky jsem si občas jedno jejich album poslechnul... Takže jsem si to užil.

 

Největší diskotéka byla na "techno industrial darkwave" Combichrist, který jsem prostě chtěl vidět i když jsem je zaslechl jen občas... Hudbu mají sice krapánek stereotypní ale před podijem to bylo divoký až jsem měl potíž to po několika předchozích dnech ustát a tak jsem se brzy se odsunul vzad. :)

 

Největší nostalgie přišla poslední večer se Soilwork. Jediná kapela na akci, kterou jsem kdysi vážně aktivně poslouchal a tak jsem mohl důkladně zavzpomínat na mládí. Tak parádní zážítek, že to přebilo veškerou únavu a já pak chvíli lítal po areálu jako zplašenej. Pak už jsem se jen ploužil a ploužím do teď. :D

 

Pět dní ve stanu, na nohách, s nedostatkem spánku, plné nezdravého jídla a hnusného piva, později nahrazovaném limonádou a ciderem, doplněného procházkami, uměním a koupáním (tak snad po třech letech jsem byl zase v bazénu) a vůbec různýma aktivitama stálo za to a svým vlastním způsobem jsem ti o užil.

 

Zavřít dveře a hledat nové...

V poslední době se toho v mém životě děje hodně - více než kdy dříve a musím se přiznat, že se spoustou situací si nevím rady. Zažívat každou chvíli nové věci, poznávat svět a posunovat se vpřed za svými sny je úžasný pocit ale trochu náročný. Ubijí mě to a zároveň vyvolává úsměv na tváři. 

Začínám mít pocit, že ty časy, kdy jsem vysedával celé dny, týdny a roky v osamění u počítače jsou prostě pryč. A vlastně ani nechci aby se vraceli. Dobrá pořád u počítače vysedávám ale už nikoliv protože nemám vůbec nic jiného... Například dnes ráno jsem se vzbudil pod modrou oblohou a nasával postapocalyptickou atmosféru opuštěného statku, abych si uvědomil, že jsem se na té párty, kam chodím každý rok, skutečně dokázal celou dobu bavit. Snad vůbec poprvé a pochopitelně bez nutnosti se opít do němoty...

Litva, Vídeň, Underground techno párty, dělání průvodce po Brně v angličtině, jednání s klienty, práce, jedna dívka... Zamilovanost, vztah, rozchod, trápení, znovu setkání... Prostě to bylo parádní i když se to nakonec bohužel nepřetavilo do něčeho většího. Dveře jsme asi nadobro zavřeli a i když má mé srdce pořád pochybnosti, mozek říká, že to bylo správné rozhodnutí, protože jinak by trápení (to mé) jen pokračovalo dále. Každá minuta ale stála za to a to jak ty příjemné tak nepříjemné. :) 

Minulý víkend jsem celý strávil na Slovenských hranicích a dokázal něco co bych do sebe nikdy neřekl... Ušmatlal jsem šílený noční pochod smrti od začátku do konce - nevzdal jsem to, i když jsem byl na hraně - celou cestu. Byla to paráda a i když mě stále bolí nohy, tak mi to vyvolává úsměv na tváři. Není většího činu, než překonat sám sebe.  

Zaměstnání je také v řešení - dostal jsem nabídku prodloužení smlouvy na další rok, ale každý den přemýšlím, jestli jí podepsat... Je to co dělám vážně něco co chci dělat ještě dalších pár let? Dává mi to ještě pořád něco více do života? Nebo tam chodím jen pro ten mrzký peníz? Zavřít dveře a hledat nové?

Mám tu jedny nové - možnost OSVČ, ale dokázal bych se tím uživit? Pokrýt své nízké životní náklady určitě ano, ale co splnit si i nákladnější sny? Nejsem si jist, takže to do brzké budoucnosti vidím na kombinaci zaměstnání a práce. Což vlastně dělám už teď...

S každým dalším novým zážitkem, splněným cílem či překonáním sama sebe roste můj pozitivní výhled do budoucna, radost ze života i sebevědomí. Prostě si užívám výsledky mnohaletého boje, který jsem sváděl (a ještě dlouho budu) sám se sebou. Věřte mi anebo ne, ale pokud se vám cokoliv ve vašem životě nelíbí tak stojí za to se snažit to změnit - jen počítejte s tím, že to nebude lehké. Je třeba vytrvat a znovu a znovu se zvedat ze země, dokud to nepovolí. A nakonec povolí... 

A teď už klepe na dveře můj první Brutall Assault... Uff. :D

Rakousko, Vídeň

Pomalu se mi tady z toho stává cestovatelský koutek... Ale tak přece vám nebudu pořád vyprávět o svých neštěstích v lásce, připravovaných projektech anebo práci, že ano. :D

Dobrá, budu ale raději někdy jindy.

Takže Rakousko. Přiznám se, že bych se do něj z "domu" dobelhal pěšky, leč mám pocit, že jsem tam jen jednou chvíli postával na nějaké benzínce po cestě ze Zombie Sympozia. Takže když se naskytla docela dlouho plánována příležitost vyrazit vláčkem ze Znojma do Vídně. Neváhal jsem.

V sobotu jsem vstal jsem v šest hodin ráno (což už dělám i o víkendu běžně) a vyrazil z Brna do Znojma na dvoupatrový vláček, který jede po kolejích jako nůž máslem - žádná českodráhovská vrzající skuhrající a třepotající se jízda se nekonala. Jen vlak zastavil o dvě stanice jinde, než jsme čekali, zhasnul světla a stál... Takže jsme vystoupili někde ve Vídni a já mohl být zase jednou rád, že jsem si koupil žlutou Lumiu. :)

Takže jsem se dle očekávání ujal navigace naší skupiny...

Prošli jsme se po zdejších ulicích, nahlédly do umělecké galerie, botanické zahrady, na pár památníků a pěkného zámku Beldevere až po pomyslný cíl naší cesty - Veganský supermarket. :D

Tam jsem si koupili nějakou Fritzovu limonádu, veganské nanuky (uff, to byla pálka :D) a pak zase vyrazili zpátky. Kromě toho tu byl pokus o najití Kešky, leč zatím se mi nikdy žádná v zahraničí najít nepodařila. Mají to tam nějaký těžší než u nás. ;)

Poté jsme si už jen zabloudili na hlavním nádraží a když jsme se zjistili, že se odtamtud asi vážně nikam nedostaneme - udělali jsme si výšlap zpátky na místo příjezdu a doufali, že tam něco pojede... Jelo. :)

Příští cesta bude asi opět jen kratšího charakteru - nejspíše do Bratislavy - neboť mi bylo oznámeno, že už jsem vypráskal celou dovolenou a už příští měsíc pojedu na tu neplacenou. Mno.  :)

Litva, Vilnius, Trakai a Praha :)

Po Švédsku a Polsku přišel úplnou náhodou na řadu stát jménem Litva (Lithuania). Upřímně? Ještě do nedávna jsem si myslel, že je to jen nějaké město snad někde v Evropě... Snad právě proto jsem neváhal a vyrazil za dobrodružstvím. Pokud chcete vědět více tak pokračujte ve čtení!

Moje cesta tentokrát začínala v sedm ráno, kdy jsem nedočkavostí nemohl dospat (šel jsem si lehnout ve čtyři) a po desáté už jsem nervozně vysedával v autobuse směr Praha s několika dalšími osobami - jedním dlouhodobým kamarádem a dvěma nově poznanými skvělými lidmi.

V Praze bylo blaze, tedy tu hodinku co jsem tam strávil v příjemné společnosti, po které jsem se snad víc než na Litvu začal těšil na návrat zpět. Však to určitě znáte... :) Každopádně jsem hrdinsky stiskl jízdenku, rozloučil se a vyrazil s přáteli na sedmnáctihodinovou projížďku docela pohodlným autobusem s krátkým zastavením ve Wroclawi (o tom zde) a Varšavě. Druhého dne v sedm ráno jiného časové pásma už jsem stál na prosluněném betonovém nádraží třináct set kilometrů od mého běžného života.

Vilnius

První dojmy z tohoto velkého města "Zřícenin, lesů a dřevěných domečků" byly skvělé a zůstali mi až do odjezdu. V jedné ošuntělé bytovce se usídlili mi spolucestující v překvapivě docela luxusním apartmánu - rozuměj rekonstruované garsonce. Poté jsem se vyrazil ubytovat na můj hotýlek (jehož fotku vidíte níže) v němž jsem měl na dvě noci objednaný pokoj ve stylu zvaném kapsle, rakev anebo přístěnek pod schody Harryho Pottera. Hezké, příjemné a docela dobrodružné bydlení dvacet minut chůze od ostatních.

Vypozoroval jsem, že lidé ubytovávající zde turisty jsou opravdu příjemní, rádi poradí, pomohou, doporučí ale běžný personál restaurací či jiných podniků má tendenci se na vás šklebit, mlčet anebo rovnou ignorovat.

Půlka osazenstva se rozhodla strávit první den v posteli, mi ostatní vyrazili na cestu do historické části města. Bylo to hezké. Viděli jsme místní život, který obsahuje davy skejťáků, trhy, tancování na ulici... A samozřejmě jsme se podívali na místní památky a zdejší kopec z "hradem" do kterého nás nepustili, protože bez diskuze odmítli naše Eura i platební karty. Každopádně jsme i tak na kopci strávili pár pěkných chvil pozorováním okolí a odpočinkem na hradbách.

Poté jsem si neodpustil ochutnání místního piva na nějaké zahrádce - bylo dobré. Načež jsme se pomalu odkolíbali zpět na apartmán naplánovat výlet na další den (a poté jít do dalšího restauračního zařízení).

Trakai

Do tohoto turisticky zajímavého místa jsme se rozhodli vyrazit na vlastní pěst. Žádný turistický autobus z průvodcem za třicet eur a dovozem primo před zámek a za chvíli zase zpátky... Využili jsme místního meziměstkého dopravního podniku - a, že byl zážitek si koupit jízdenky za pár korun a pak cestovat historickým autobusem, jenž měl uvnitř světla upevněná izolační páskou... :D

Ostrovní městečko v obležení jezer jsme prošli celé po pobřeží až ke slavnému (a asi jedinému hradu v okolí) Trakai. Bylo moc hezké počasí, tak jsme si koupili zmrzlinu (Eura ve stánku sice brali, ale ty naše nechtěli :D) se kterou jsem si pak užíval osamocené romantické chvilky...  Což jsem vůbec dělal skoro pořád. :)

V místním klasické Litevské restauraci zaměřené na asijské speciality zvané Mojitobar jsem si vybral "něco co absolutně nevím co je" a dostal jsem "pekelnou špenátovou polévku s nějakými mořskými ďasi a rejží"... Nebudu lhát ale u konzumace se mi chtělo trochu brečet. :D

A pak jsme vyrazili zpátky do tajů velkoměsta - a absolutně nepřekvapivě zdejší dopravní system příliš nedbá jízdních řádů (anebo jsme je nedokázali správně pochopit), takže si jeden z nás stihl s kamarádit s místním dědou a jeho tabletem z Číny... Užili si spolu zajisté krásný čas. :)

Z pátky ve velkoměstě jsem si už dal jen vyhlášenou Litevskou studenou červenou řepovou polévku s pivem, točeným ciderem a pizzou a odkráčel nebezpečnou nocí spát.

Restaurace dvě stě metrů nad zemí

Hlavní části mého posledního dne v Litvě byla návštěva rozhledny a restaurace na místním kopci ve výšce asi dvě stě metrů nad zemí. Jako příjemný bonus pro nás, jenž se ve výškách necítíme zrovna jako doma, byly přítomné neustále se otáčející sedačky. Takže mate možnost si i při sezení na jednom místě vychutnat pohledy na všechny světové strany - což o to, že je kam až oko dohlédne jen zelená placka posetá paneláky. :)

Pár krátkých poznatků

- S Eury moc nepochodíte

- Všudypřítomné pivo Špyrytus stojí za ochutnání

- Do Vilniusu se dostanete z Prahy za 36Euro (a klidně i méně)

- Supermarkety mají větší výběr a prakticky stejné ceny jako u nás

- Dá se tu sehnat relativně levné bydlení, tedy například oproti Švédsku.

- Anglicky si na ulici zrovna moc nepokecáte

- Lístky na MHD se kupují primo v autobuse - kdy je vhodné umět Litevsky anebo Rusky. :)
- Prodávají tam černá/zelená rajčata hned vedle těch našich klasických červených... Chutnají stejně. 

A hlavně tu není taková Zima jak by člověk od severně položeného státu očekával, tedy alespoň ne v létě. Vlastně mám pocit, že tam byl větší pařák než u nás. :)

Nakonec jsem ale musel přecejen odjet zpátky do milované vlasti, ačkoliv kolegové zůstávali ještě o pár dní déle a určitě si to řádně užili.

Každopádně byla další sedmnáctihodinová "osamocená*" cesta  cesta plná  nadšeného očekávání... Do Prahy jsem přijel ráno a odjížděl až před večerem. Takže to snad dopadlo dobře. Doufám. :)

*(autobus byl plný ukecaných poláků)

Kam mě zavede osud, budoucnost, vesmír a láska příště? Nechám se překvapit. 

Letní zombie kemp 2014

Bylo nebylo, ale spíše bylo jedno mrazivě ledové místo na severu moravy, kam se vypravila banda zombíkobíjců, něžných dívek a jiných podivných individuí z celé české republiky.

Onoho sobotního rána se v nejkrásnějším městě světa (pozn překladatele: v Brně) setkal úžasný Firejs, něžná Nebožka, dramatický SOF, zkušený Toudi, mrzutý Sybrakos, drsná Snify, natěšený Play3r a maličká Marta abyse rozdělili do skupinek, naložili do kočárů a vyrazili na dlouhou cestu do neznáma.

Po příjezdu do male vesničky uprostřed lesů, luk a kraviček proběhlo setkání s veleslavným Wertym a jeho osobním rybářem Trackerem. Načež jsme se přesunuli k místní parádní přírodní památce utvořené z vyvržené lávy přímo ze středu naší planety.

Prvním cílem setkání bylo nalézt zdejší "poklad", což se podařilo velice rychle a tak jsme přešli na sběr jahod a "team building" v podobě házení nebezpečným žlutým kotoučkem (zlomil mi jeden můj krásný nehtík :(). Mezitím si Sybrakos zkusil sebevraždu nanečisto seskokem z útesu zakončeným drsňáckým parakotoulem - přičemž se mu naštěstí nic vážného nestalo. Načeš přišla řada na hrátky s lukem a odpovídání na nejpalčivější otázky světa jako například:"Jak moc to bolí larpovým šípem do zadku?"

Po nějaké době blbnutí byli k naší družině přivezeni ještě vysoký Ymeris, abstinující Woltík, tichý Mira a nakonec se dostavil i kouzelný Necro. Což činí celých 14 zúčastňujících se kousků čerstvého masa což považuji za příjemný úspěch.

Přišla řada na svačinu (Kyblík vlašáku je skvělá věc!) a soutěž v házení kamenů na přesnost... Překvapilo mne, že je to o dost těžší než jsem očekával a i přes znatelné snížení nároků to zvládl jen Mira. Gratuluji.

Následovala zběsilá střelba na nebohou ošatku. Všichni si mohli vyzkoušet dva luky, pistolovou kuši a pár kuličkových kanónů. Nutno říci, že nikdo nepřišel o oko, i když jsem měl párkrát strach - hlavně v případech, kdy se střelcům šíp jen protočil mezi tětivou a tou dřevěnou věcí, za kterou se luk drží, ehm... :)

Nakonec jsme lavové pole přecejen opustili a vydali se k vodě - v naději na pořádnou koupačku. :D

Auta jsme zaparkovali "půl kilometru" od plánovaného stanoviště a vyrazili na dvoukilometrovou procházku lesním hájem. Po opuštění lesů se před nám rozprostřel hezký výhled na vodní hladinu a přilehlé louky. Voda byla samozřejmě pekelně ledová, takže vhodná akorát tak na schlazení nohou.

Po vybudování tábora jsme se pustili do křesání. Účastníci křesali několika křesadly ale oheň nikde, tedy dokud Werty nevytáhl svůj tampón.... Je to holt šikovný starý pán. :P

Přišla řada na workshop ohledně záchrany tonoucího se člověka - moc děkuji Snify a Sybrakovy, že měli dostatek odvahy vlézt do vody a ukázat nám jak se to dělá. Bylo to krátké ale intenzivní.

Dalším workshopem byla ukázka rybářských nástrojů, pravidel a techniky na přilehlé louce.

Možnost získat zombíka síly využila Nebožka, Sniffy, Play3r a neuspěšně - ale se zachováním obdivu svých příznivců  -  také Firejs. 

Mezitím vším se lidé krmili (mimo jiné rozmixovanými morčaty), povídali a bumbali. Dokonce k nám přijeli na loďce na nečekanou návštěvu i zdejší alkoholici s demižonem pálenky, jenž dala zabrat hlavně Sofovy, který si ji spletl s vínem. :)

Po jejich odjezdu již krásně svítil skoro úplňkový měsíc a tak mohl přijít zlatý hřeb večera - noční zombie larp. Jeden přeživší se slabou svítilnou VS banda mručících, hnijících a hladovějících mrtvol. Snad nemluvím jen za sebe, když řeknu, že jsme během hry zažili několik okamžiků při kterých se dala atmosféra doslova krájet a nesmím opoumenout ani to, že to byla dobrá sranda. Lidé křičeli, padali, mručeli, brodili se kopřivami a kousali... :)

Po larpíku začínali někteří účastníci již pomalu odpadat. Někteří ale láhve s alkoholem vyprazdňovali snad až do půl páté ráno... Prostě to byla zajímavá noc prožitá u ledového rybníka na kamenité pláží za jasného svitu měsíce. :)

Druhý den jsme toho již moc nestihli, protože než se zvládli všichni probudit tak už se velká část přeživších chystala na další cestu. Takže na taktickou střelbu a plánovaný výšlap do neznámých končin se už nedostalo.

Já osobně pak ještě ukazoval krásy nejkrásnějšího města světa Snify a Sybrakovy, takže jsme si prošli zrcadlové bludiště, ochutnali vyhlášené lahůdky ze zdejšího bistra, potkali pár bezdomovců a našli jednu ušmudlanou kešku.

Akce to byla z mého pohledu výborná a tak bych chtěl poděkovat všem zůčastněným mocinky fajnovoučkým lidičkám, jmenovitě Snify, Nebožce, Martě, Sybrakovy, Wertymu, Necrovy, Woltíkovy, Play3rovy, Trackerovy, Ymerisovy, Toudimu, Sofovy i Mirovy.

A doufám, že se uvidíme i příště.