Již podruhé jsem cestoval do Skandinávie, do zemí, kde věčně hoří auta a všechny ženy jsou pravidelně skupinově znásilňovány... Ehm. Tak jinak.
Již podruhé do Skandinávie, do zemí, které patří ke špičce v životní úrovní a produkci metalové hudby. Prostě do míst, které jsem si nějakou náhodou vybral jako své oblíbené. Tak vyrážíme.
Praha
Rozhodli jsme se započít cestu den před odletem a trochu si užít noční Prahu. Ehm.
Půlnoční zápis na hostelu se zdařil. Sice to chvíli vypadalo, že se nedozvoníme ale nakonec jsme byly v puštěni do domu a divně mluvicí pán v županu
(pod ním nejspíše nic neměl) nás pustil do bytu, kde hrála televize a pokřikovali asijská děvčata. Měl jsem trochu strach o své ledviny, ale brzy od nás převzali peníze
(280kč za dva lidi/noc) a zavedl nás do roztomilého pokojíčku s šesti lůžky - ty naše byly umístěny v jednom z dvanácti rohů místnosti u nedokončeného vývodu kanalizace mezi sedmi zásuvkami. Tož ulehl jsem. A ráno se zase probudil. Takže dobrý.
Ledadlo
Aneb můj první přesun létajícím strojem.
Odbavení proběhlo v pohodě. Nutnost odhodit tekutiny vedla k nákupu "limonády bez daně", která byla cca dvakrát dražší než ta s daní.
Nakonec jsem se octl v letadle - byl jsem asi jediný člověk na palubě, který neměl u sedadla okýnko - takže jsem byl nucen řádně protáhnout krční páteř. Rozjezd byl v pohodě, stoupání jsem jakžtakž udýchával, ale když pan pilot uznal za vhodné to zkombinovat se zatáčením - tak už můj mozek začal upadat do komatu a já docela slušně zapotil držadlo, které jsem pevně svíral svými mocnými dlaněmi.
Inu, pak už jsem jen pozoroval ohýbající se křídlo během turbulencí, podíval se na videonávod "nasazení záchranné vesty při pádu letadla do oceánu" - což se zajisté hodí. A přistání? To byla pohodička. Pilot klesal pomaloučku polehoučku a dopad byl jen lehkým trhnutím. Bohužel jsem při výstupu zapomněl svou "limonádu bez daně" v letadle. Byla téměř plná. Achjo.
Stockholm
Je to smutné, ale vážně mě nikdo neznásilnil, neokradl a ani jsem neviděl žádná hořící auta. Viděl jsem jen jedno převrácené vozidlo na dálnici cestou z letiště. Z populárních hoaxů a sdílených nesmyslů na sociálních sítích, by se mohlo zdát, že je Švédsko ve válečném stavu a neustále někdo někde někoho přepadává a rozřezává na kousky. Já viděl jen poklidné ulice a spoustu vánočních stromečků.
Pravděpodobně se tu skoro nikdo nestydí za to jak to vypadá u něj doma - světla v bytech jsou rozsvícená a žaluzie vytažené, dokonce i záclonky často chybí. Prostě se můžete dívat jak lidí žijí ve svých kuchyních a obývácích z Ikei. Je to rozhodně zajímavé. Všiml jsem si toho už před lety v Goteborgu a evidentně to tady pořád platí.
Bezdomovci tu jsou a rozhodně překvapí jejich množství - hlavně poprvé, když potkáte před obchůdkem osůbku zabalenou v peřinách. Jsou ale před spoustou obchodů - asi je to ideální místo k obdržení drobných z nákupu anebo nějakého žvance. Někteří sebou měli celé obýváky na kolečkách a jeden pán si udělal postel s lavičky v parku - měl polštář, peřinu a tipoval bych, že i matraci. Po bližším zkoumání si ale všimnete, že někteří vypadají stejně - podle jednoho mustru asi jako frančíza - a nakonec zpozorujete, že ta chudák paní s kelímkem a ručně psanou cedulkou má u sebe smartfoune a přes handsfree v uchu si s někým povídá. Pravděpodobně s nějakou svou kolegyní.
Ubytováni jsme byly prakticky v centru města - ve sklepe, bez oken, asi 3x3 metry. Micro hotel. Moc fajn místo až pro tři lidi. Líbí se mi, že i takovéhle - na místní poměry lowcost věci, jsou tu rekonstruované, vymalované a příjemné. :)
Denní Stockholm je trošku lidnatější než noční ale i tak jsem ani kolem nádraží neměl pocit, že jsem v lidském davu. Město je pak docela fajnový, řeky, výhledy, domečky… Tak jak to mám rád. Já jsem prostě takový ten bloumací typ - nahlédnout do uliček, podívat se jak lidé žijí, co kupují atp.
Pobyt ve Stockholmu se mi líbil ale už je čas vyrazit na vlak.
Nádraží je docela příjemné místo a přestože v poslední době proběhlo českými médii jako "peklo na zemi" tak nemůžu říct půl křivého slova. Multikulturní je na první pohled a určitě jsou tu bandy kapsářů, ale to jsou i u nás. Snad jen to wifi tu není nic moc.
Vlačmenád (Transarktický Express)
Nějakých 22 hodin ve vlaku. Tedy téměř celý den - sedět na zadku a koukat do půjčeného notýsku a sepisovat si tyhle a jiné bláboly. Wifi tu není - což shledávám užitečným. Měl jsem v plánu využít času při cestování k napsaní knihy o jaderné apokalypse, cybervojácích, zmutovaných prasatech a roztomilých štěňátkách, ale skončil jsem jen u několika různých samostatných kapitolek. Nevadí, zvládne se to jindy. :)
V Kiruně jsem na okamžik vyskočil ven. Zima až praští ale jinak krásně jasno a východ slunce - o půl desáté. Tipuji, že jeho západ uvidím taktéž velmi brzy. Nakonec se rozednilo ještě více a z vlaku šla vidět naprosto úžasná krajina tvořena ledovou pustinou, která se vzápětí změnila v obrovská jezera s velehorami. Bohužel se to nedá vyfotit - to se musí vidět. Prostě kilometry modré vody obklopené vysokými horami. Úplně jsem chtěl vyskočit ven z vlaku a jít si hrát na Beara Gryllse, brodit se ledovou pustinou a přespávat v rozříznutých Sobech... Nakonec bych si vybral jednu z mnoha červených chaloupek, které se tu a tam někde na okraji jezera anebo na ostrůvku nachází a užíval si klidu.
Jo a též jsem si dal asi své první letošní švédské kafčo - černé jako noc, v přepočtu za šedesát korun. dá se pít a taky jsem si tím polil rozkrok. Takže dobrý. :)
Narvik
Příjezd do městečka na kusu skály, které existuje jen díky tomu, že se tu nakládá železná ruda z Kiruny (a právě proto o něj byl během druhé světové války takový zájem, že jej několikrát vypálili do základů) byl pohodový. Jednu z prvních věcí, co jsem zde dostal bylo doporučení nějakého mladíka k k následování Ježíše.
Náš luxusní hotel s červeným kobercem jsme našli brzy - byl nejvyšší budovou ve městě. Výhled z jedenáctého patra byl moc fajn, ale střešní bar v patře šestnáctém jsme bohužel prošvihli.
Cílem mé "noční vycházky" (cca od 15:30+) bylo dostat se co nejrychleji k vodě. Což vedlo k tomu, že jsem se zamotal v místní industriálně zóně až jsem nakonec uznal snazším projít celé město a podívat se k moři na druhé straně fjordu. Po hodince šmatlání ulicemi do kopce se povedlo - stál jsem před nekonečnou černotou a užíval si rachocení vln rozbíjejících se o kameny. Snahu obejít kus města po pobřeží jsme brzy vzdal, neboť za první zátokou se do mě opřel tak šílený ledový vítr, že jsem nezvládal udržet klobouk.
Vzal jsem to tedy skrze městečko a nakonec přišmatlal zpět k hotelu. Odpadl jsem do postele a vzbudil se v deset večer - venku to vypadalo úplně stejně jako odpoledne. Tak už přišla na řadu jen malá procházka a v rámci životního obohacení jsem stáhl jedno borůvkové cigárko.
Narvik jako město mně ale příliš neuchvátil asi protože tu kromě jednoho tanku z druhé světové nic moc není, tedy pro takovou rychlou návštěvu - kdo ví, třeba se jednou dostanu k výšlapům na zdejší hory - to by teprve byla paráda. Každopádně i tak jsem se hezky prošel - a dokonce i postavil pseudosněhuláka.
Na snídáni jsem se totálně přecpal různě zpracovaným lososem, čímsi sladkým, kafem a ledovým džusem a pak jsme utíkali na vlak. Uff.
Kiruna
Sever tak jak jsem si jej představoval. Sníh kam oko dohlédne, mráz a opuštěné ulice, kde jsou chodníky zavaleny hromadami sněhu vyššími než já. Z nádraží jsme jako jediní dobrodruzi vyrazili pěšky - atmosféru místa jsem načerpal téměř ihned.
Tentokrát jsme velkohotel vyměnili za rodinnější podnik - dostali jsme výhled na parkoviště, gauč, postele s přikrývkami se sobíky a být tu krb tak si připadám skoro jako v nějaké chatičce. Což se třeba taky jednou povede - třeba ve zdejším národním parku Abisko, jímž jsme dvakrát projeli po "železné trati", která byla vybudována kvůli železu. Kiruna je totiž hornické město, nic víc.
Místní SystemBolaget - státem provozovaný obchod s alkoholem, byl samozřejmě ve tři hodiny odpoledne zavřený. Takže jsme se museli spokojit s nákupem nízkoalkoholických nápojů v supermarketu - já ulovil jedno pivo a dvě sedmičky Cideru s 0,7% alkoholu. Kolegyně nakoupila klasické Somersby, které jsou běžně dostupné i u nás.
Inu před půlnoci jsme vyrazili na oslavy nového roku na místním náměstíčku. Rachejtle práskaly nad hlavami. Děvčata v minisukních se válela po zemi pravděpodobně ve snaze udělat dojem na své chlapce a vůbec se všichni tvářili šťastně. Za půl hoďky bylo po všem a my, nechtíce sedět v místní hamburgrárně - zamířili na hotel posílat přáníčka k novému roku.
Druhý den jsem vyrazil na můj klasický výšlap - tentokrát naplánovaný na jih pod město k nějakým jezerům (ty jsou samozřejmě pokryta sněhem). Až pojedu příště za polární kruh tak si vezmu čepici. Kloubouček je sice elegantní ale v boji s ledovým větrem, který se vám jej neustále snaží ztrhnout z hlavy je vám elegance k ničemu. Chvílemi jsem si myslel, že se otočím a vrátím na hotel ale vydržel jsem a vítr nakonec také ustal. To už jsem stál na okraji města a sledoval běžkaře jak se chystá vyrazit po zdejší stezce. Občas kolem mne projel i skútr a tak jsem takticky šel po jejím okraji. I tak jsem viděl docela slušný kus přírody, zapadl po kolena do sněhu a koukal na ohradu plnou koní ve svetrech.
Zasněženou krajinou se šlo těžko a já došel k závěru, že jestli takhle na sever pojedu příště - tak s cílem prozkoumat zdejší divočinu, skaliska a jezera. Leč i takto v dohledu místní spalovny, jsem si připadal jako dobrodruh.
Nakonec jsem to stočil zpátky do města, kde jsem se projel na skluzavce vytesané v lesu a o chvíli později hodil tlamu. Tou dobou už mi ani nebyla moc zima - pravděpodobně už jsem se aklimatizoval. :)
Větší část dne se ale bohužel sedělo na hotelu. Přecejen je zde nový rok státní svátek a prakticky vše je zavřené. A výlet do ledového hotelu ve vedleším městečku? Ten jsem sice trošku pokonil, ovšem ten byl pravděpodobně také zavřen, ale je zbytečné nějak litovat, třeba to vyjde někdy jindy. Pár kostek ledu
(tedy spíše dva metry vysokých kvádrů) jsem si ohmatal i v místním parku - takže dobrý.
V noci jsem vyrazil na sever, kde se mi opět podařilo vyjít ven z města a pro změnu si vyšlápnout na nějakou menší sjezdovku... Myslel jsem, že vyplivnu plíce ale zvládl jsem to.
Další den jsme vyrazili na vlak na jih.
Vlačmenád 2
Nutno říci, že se začalo ochlazovat a později teplota v Kiruně klesla na -27°C - ale to už jsme byly pár hodin jižněji. Cesta probíhala podobně jako ta nahoru, jen nám dělali společnost mladí chlapci - z nichž jeden ležel nahý ve spacáků s hlavou uloženou v rozkroku svého kamaráda. Určitě by jste bez této informace nemohly usnout!
Ráno jsem pak mohl pozorovat čím dál travnatější krajinu plnou malých i větších jezírek. Pěkné.
Göteborg
Kdo čte můj kouzelný blogísek - tak ví, že už jsem zde byl - dokonce bylo tohle město i cílem mé první zahraniční cesty, takže mám na toto místo příjemné vzpomínky. S odstupem těch dvou let mi přišlo sice trošku špinavější
(více odpadků v ulicích) ale pořád je tu příjemně. Možná je to dáno zimním období - kdy je i Brno často dost hnusný.
Hotýlek jsme měli přímo na hlavní třídě - přezdívané Avenyn, kousek od trpasličího Poseidona, u kterého jsem se posledně fotil. Leč check-in byl až v odpoledních hodinách a tak jsme usoudili - že nejzábavnější bude koupit si zdejší šalinkartu a dát si okružní cestu městem.
Nejprve se jelo na konečnou k moři, kde ale kromě placky vody, spousty lodí a opravdu studeného větru nebylo mnoho k vidění, ale být tady v létě/jaře/podzimu tak může opravdu stát za to, nasednout na lodičku a prozkoumat místní ostrůvky. Námět na příště.
Další cesta směřovala - na posprejované okrajové sídliště mezi skaliska a lesy - ale i přes pěknou přírodu, bych tady asi bydlet nechtěl - asi jako mě neláká bydlet na sídlišti v Brně. Vlastně vůbec nikde.
V Goteborgu jsem měl asi jediné "skutečné jídlo" a to těstoviny s krevetami v nějakém bistru na rohu u sportovního areálu - v přepočtu za tři stovky. Každopádně jsem vypozoroval, že tu kromě standardního Kebabu mají i Kebab-Salát, což jsem u nás ještě neviděl - a skutečně šlo o mísu majonézy s Gyrosem! Takže určitě skvělý.
Hotel byl fajn, byl v sedmém patře a měl i okna! Tak už jsem klasicky prošel město aj v noci - došel jsem až k místní Opeře u výlevu do moře, kde jsem strávil čas i předloni - vypadá to tady pořád stejně. Zpátky jsem pak jel nočním autobusem abych si užil trochu zdejších rozjařených mladíků. Tedy hlavně jednoho - tlustšího zabírajícího dvě sedačky - který celou cestu pokřikoval po svých kumpánech.
Následující den jsme již klasicky nestíhali - tentokrát autobus do Dánska. Stihli jsme.
Dát si pár hodin ve dvoupatrovém economy busu s několika obrazovkami zobrazující GPS, skrze Malmo a most spojující Dánsko a Švédsko. Bylo fajn.
Kodaň
Zima...
V Kodani byla fakt zima. Největší co jsem za celou cestu zažil. Město sice vybízelo k procházce, neboť je tu spousta hezkých zákoutí, historických náměstí a domů ale když už mi začali umrzat prsty i v rukavicích tak jsem to vzdal. Chvíli jsme vysedávali na nádraží a pak se přesunuli do nedaleké čínské restaurace, která zela prázdnotou. Jen později před vchodem zastavila dodávka Yakuzy, ze které vyskákala banda chlapíku v oblecích a po večeři zase odfrčela pryč. :)
Nicméně jsem si dal kávu a později i Dánské vánoční pivo.
Čeho si určitě při návštěvě Kodaně všimnete jsou všudypřítomné cyklostroje - nejenže jsou na silnicích v šílených množstvích, ale zabírají i většinu chodníků - a kde se nevejdou? Tak tam jsou neházena na hromadách. A pozor - kola mají přednost především - takže i s autobusu na nádraží vystupujete přímo do cyklostezky. Já byl varován, ale někomu se toho nedostalo a tak jsem sekundu před mým výstupem zaslechl ono kouzelné "cinkcink bác". :D
Zimy, kol a tmy jsme si už užili dost a tak přišel čas vyrazit do Berlína. Tentokrát přišel na řadu byznys class - autobus, ve kterém dostanete vodu, má jakoby plovoucí podlahy a jakože wifi - tedy wifi má, ale na internet se přes něj nedostanete. :)
Samozřejmosti byla hodinka strávená na půlnočním trajektu s možností zakoupit si párek v rohlíku za 4 eura - což jsem pochopitelně odmítl. Trajektem už jsem jel asi minimálně po páté, takže tentokráte na mě ty plovoucí tuny železa už příliš nezapůsobily.
Berlín
Můj původní plán byl, že Berlín zapojím do výletu, ale příjezd v pět hodin ráno, hnusné počasí a počínající cestovatelská únava - hromady nachozených kilometrů, často špatné anebo žádné spaní a představa, že zase budu celý den mrznout venku, rozhodla o co nejbližší cestě Berlín-Brno. Takže třeba příště.
Konec
Cestu jsem si užil, mám nové zážitky, poznatky i myšlenky o životě, přecijen bylo k dispozici dost ničím nerušeného prostoru na přemýšlení. A těmi městy jsem také bloudil povětšinou sám. Doporučuji každému.
PS: Poznatek za všechny prachy - nejlevnější teplé jídlo, které se Skandinavii seženete je odporně hnusnej Cheseburger v mekáči. :D
Nejraději bych zase někam vyjel. Hned.
