Zmatené blábolení

Rok tu nic nebylo.

A rozhodně to není tím, že by nebylo co psát. Dokonce jsem celou řadu blogů rozepsal, jen je nepublikoval. Myslím, že to bylo tím, že těch zajímavých aktivit bylo opravdu hodně a než jsem stihl dokončit článek tak už jsem měl námět na další dva.

Za tu dobu se toho opravdu hodně údálo a stalo. Zkusím to jen tak rychle sesumírovat. Spiše pro sebe, než pro neexistující čtenáře tohoto blogu.

Za poslední rok už mám třetího zaměstnavatele. Byl jsem vedoucí oddělení (excel tabulky a podpisování dovolených), pak jsem jakože globálně koordinoval několik kontinentů (to bylo opravdu hodně excel tabulek), dal jsem si dva měsíce placené dovolené a teď si hraju na projektového manažera (občas si i zaprogramuji). Mezitím všim jsem si samozřejme hrál na podnikatele. Jestli se tentokrát z daňového přiznání nepobleji tak už nikdy.

Byl jsem se mrknout v Itálii v rodném městě Da Vinciho, vylezl jsem na horu v Rakousku, objezdil jsem půl republiky a jako bonus jsem si vyzkoušel solo-cestování do Maďarska a na Ukrajinu.

Taktéž jsem byl na několika postapo larpech a nově také na řadě fantasy bitvách. Brodit se v bažinách, moknout, mít hlad, nechat se mlátit a pak se týden kurýrovat v posteli - to je koníček.

A to by bylo abych se nestal organizátorem těchto akcí. Ke konci roku se nám podařilo zachránit the  Walking Dead Larp a potom jsme se rozhodli to celé posunout na vyšší level. Letos máme za sebou půl roku příprav, několik setkání, spoustu diskůzi, desítky e-mailů, celou řadu excel tabulek, word dokumentů a docela slušný rozpočet. V pátek se rozhodne, zda si naše třídení postapo peklo těch padesát lidí užije anebo ne. Má celej víkend pršet. Držte palce.

Hrál jsem hodně deskovky. Dokonce jsem vyhrál i Brněnskou deskoherní ligu. Jakože jsem byl úplně nejvíc nejlepší. A taky jsme vcelku zamakali na naší vlastní hře Mrtváci - kterou sice děláme už přes dva roky, ale letos, to snad doklepneme. A to nemluvím o těch dalších otestovaných či doposud neotestovaných prototypech.

Videohry už nedělám. Dokonce bych chtěl i nápady jsou, ale už ani nezkouším začínat. Posledně mi stačilo se pár měsíců rozčilovat v Unity při práci na jednom projektu pro klienta... To je prostě peklo. :D

Tož, ještě bych se mohl rozepisovat ale musím ještě do lékarny pro hromadu obvazů na larp.

Tak zase naschledanou.

Island

Byl jsem na Islandu, v Londýně a Berlíně.

A jsem z toho nadšen.

Zpracoval jsem k tomuto výletu rádoby humorně komentované album na facebooku, mělo by být veřejné takže si jej v případě zájmu můžete proklikat. Tak asi nemá smysl to přepisovat znovu sem.

https://www.facebook.com/jan.sedlacik/media_set?set=a.1317078408320051.1073741833.100000537140075&type=3

Cestování je prostě parádní záležitost. A proto se těším až budu zase někde jinde, poznávat život místních, ochutnávat, chodit, tiše pozorovat, padat únavou, rozšiřovat si obzory... Těším se až budu zase kdekoliv.

The Walking Dead Larp IV: JSS

"Kdo jsme?"

"Vlci"

"Co děláme?"

"Zabíjíme lidi!"

Čtvrtý ročník Walking dead larpu byl již klasicky velmi povedený. Tentokrát jsem jej prožil jako zástupce vedoucího skupiny vlků - tedy pomatených šílenců, jejichž jediným cílem je osvobodit ostatní lidi od utrpení - tím, že je brutálně zabijí, oberou o věci a udělají z nich zombie. Užil jsem si to křičení, rozkazování, mučení, řvaní, útočení, upalování, šílení náramně... Co vám mám povídat?

Následující pseudopovídka se snaží popsat atmosféru hry. Přeji příjemné čtení.

---

Toho osudného dne jsem do doupěte přivezl spoustu nováčků. Byla to nejrůznější špína od bláznů potulujících se krajinou, přes skupinku rádoby banditů až po krvelačné krasotinky. Prostě taková ta verbež, kterým nabídka organizovaného zabíjení lidí rozsvítila jiskry v očích. Ty ostatní už dávno žerou červy.

Alfa už nedočkavě čekal u doupěte. Dal jsem znamení řidiči a pustil se do práce.
"Tak jo vy prašiví psy! Nyní se můžete stát vlky! Támhle do řady a kleknout!"
Většina energicky vyskočila z pickaapu a a utíkala k doupěti, což je dobře chráněná betonová stavba z větší části zapuštěná v zemi.
"Ty špíno! Klekni si!" Zvolal jsem naposled a pak pokynul na Alfu.

Rád vzpomínám na dobu, kdy jsem Alfův proslov slyšel poprvé a bylo to již tak dávno, že jsem nemusel ani klečet. Úplně mi to změnilo život! Před tím jsem se jen hladový a ve vlastní sebelítosti potácel krajinou a přemýšlel jak se to všechno mohlo takhle podělat a on - právě on, vlil do mých žil nové poslání, nový smysl, kvůli kterému každé ráno vyskočím na nohy, nabrousím sekyru a těším se až někoho osvobodím od utrpení.

Pozoroval jsem jak vlčata napjatě poslouchají a doslova hltají každé slovo. Brzy budou trpět. Čepel nože už se těší až jim do čela vyřeže krásné W. Naši značku, díky které všichni vědí, kdo jim pomohl od života. Nic. Musím jít držet. Někteří lidé se při pohybu špičky nože po jejich lebce neskutečně svíjejí.

---

O několik krátkých chvilek později se situace změnila. Několik starších vlků dotáhlo do doupěte vlčici - vlčici, která před pár dny zmizela. Byla celá otlučená a svázaná, vzbuzovala soucit. Po výslechu vypadala ještě o dost hůře.

Dozvěděli jsme se, že nedaleko se usadila velká skupina přeživších a ona byla několik dní jejich zajatcem - podařilo se jí utéct ale nyní byla v takovém stavu, že už nám nemohla být příliš prospěšná, tedy alespoň v boji. Takže Alfa přistoupil držíc železnou trubku v rukou. Je to jeho práce.

Až bylo dílo dokonáno a ležící bytost přestala vydávat jakékoliv zvuky přišel čas zavelet.

Celá smečka se seskupila u našich pickupů a vyrazila do útoků. Plánování netřeba.

---

Osada byla neveliká ale velmi dobře bráněná. Stráže byly vybaveny štíty a nám bylo jasné, že naše chladné zbraně se dnes pořádně zapotí. Těch pár posledních nábojů si určitě nový domov v lidské tkáni najde, ale zbytek, zbytek nás bude stát hodně vlků. Jedna půlka vyskálala asi kilometr od osady, druhá to vzala autem napřímo.

Já byl v té první.

Pickup odkládal osadníky k hlavní bráně. My běželi jsme podél jejich opevnění a skutečně - podařilo se nám vlámat dovnitř. Kulky a šípy svištěli vzduchem. Lidé řvali bolestí a děsem. Byl to masakr a osada se začínala měnit ve hřbitov zahalený kouřem.

Držel jsem svou skupinu v zadní části a kryl se hromadou železné suti. A pak přišel můj čas! Cítil jsem to v kostech! Stoupl jsem si. Pozvedl jsem sekeru nad hlavu.

"Kdo jsme?"

"Vlci"

"Co děláme?"

"Zabíjíme lidi!"

A s křikem se rozběhl směrem k nepřátelům. Nikdo z mé smečky mě nenasledoval. Všechny hlavně se zaměřili na mne a já pocítil jak rozžhavené kulky trhají mé tělo. Padl jsem k zemi udělal kotoul a chvíli pozoroval oblohu. Opravdu jen chvíli.

---

Povídka je opravdu zkrácena. Akce samotná trvala dlouhých a únavných sedm hodin a bylo v ní spoustu dramatu, řevu, potyček, násilí, intriky, průzkumu, kradení, dobrodružství a bitev. Začínalo několik skupin: Vlci, Osadníci a tři skupiny poutníků. Nakonec se všichni pozabíjeli a já nezapomenu na to jak jsem si na konci zahrál doktora-zajatce-manipulátora, který dostal kulku do hlavy při útěku - a na to jak jsem pak se všech vytahal střeva. Prostě to stálo za to.

Moje foto galerie: http://zombiekomunita.rajce.idnes.cz/The_Walking_Dead_Larp_2016_JSS/
Snikchova galerie: http://snikch.rajce.idnes.cz/TWD
Jaroslav Klíma galerie: https://www.facebook.com/media/set/?set=oa.860174970761380&type=3

Sláva straně! Aneb deset metrů pod Brnem.

10-Z je bunkr pod Špielbergem, který vykutali Němci za války, pak jej obývali židé, které vyhnaly komunisté aby zde fušersky vybudovali bunkr pro svou elitu... A po jejich pádu do bunkru natekla voda a pak už jen hnil. (http://10-z.cz/)

Po mnoha a mnoha letech jej našlo pár nadšenců a pustilo se do oprav. Dnes můžete bunkr navštívit a zavzpomínat na dobu komunismu, zla a skvělého designu. Návštěvu mohu doporučit. Já však budu povídat o něčem jiném.

Byl jsem v bunkru už nepočítaněkrát a při některých návštěvách jsem měl na rukou rukavice a v nich hadr od sava... Je velká zábava pucovat plíseň, prach a stoletou špínu.  A tak jsem se dostal i k výpomoci organizování takové menší hry.

Asi dvacet lidí si mohlo vyzkoušet civilní cvičení boje proti imperialistům. Účastnici se po vstupu do bunkru zapsali, zvážili a nafasovali oděv, po převlečení dostali ještě obálku s tajnými instrukcemi - každý hráč měl nějakou tajnou roly, buď byl špion, zákeřník, donašeč anebo prostě milovník strany. Já nejprve rozdával oblečení (skrze malé okýnko) a pak se zapojil do hry jako pozdě příchozí, za což jsem byl trochu seřván. :)

Mužstvo bylo při nástupu náhodně rozděleno na tři skupiny, které vyrazili za svými osudy. Ve kterých se postupně prostřídali.

Bylo tu protichemické cvičení, které kromě teorie obnášelo i praxi v rámci úplně zbytečného nošení beden sem a tam v chemickém obleku (atom bordel) a plynové masce.

Druhá skupina měla zdravovědu, řešili se amputace, hledali se nosítka a trochu se křičelo.

Třetí skupinka mezitím postupovala politické školení, které spočívalo v historii a plánování budoucnosti národa a boje proti imperialistům. (Ideální čas pro hádky)

Následovalo psaní ideologických zpráv na psacích strojích (ideální čas pro špiony), škrábání brambor, vyklízení pozůstalosti a vůbec běhání po krytu. Což vedlo k příležitostem hraní rolí. Já třeba byl fanoušek zoologie a hledal jsem nějaký články o mravencích - ale pozor, jiní hráči měli toto slovo jako symbol "spolušpiona" a další zase jen chodili a hlásili ostatní nadřízeným. Mě se třeba podařilo proti mému nepříteli poštvat vedení (vypovídal jsem u výslechu proti němu o tom, že schovával majetek strany) načeš byl přidělen do jiné skupiny a musel jít umývat záchody. On využil situace, kdy jej nikdo nehlídal a vplížil se do ubikace vedoucího a snažil se ukrást nějaké materiály atp. :)

Jenže to byl nebylo abychom ve své skupině neměli zrádce... V jednu chvíli se z naší skupiny ztratila soudružka a já se ji vydal hrdinsky hledat. Než se mi to povedlo - byl jsem zatčen - ta mrcha odběhla do kanceláře STB a nahlásila mě za proti státní činnost! Pak jsem byl s pistolí za zády odveden a popraven...

Jasně, bylo plánované, že mě odvedou a zastřelí ale aby mě nahlásil někdo jiný?

A z povídání po hře takových situací nastalo více, lidé si předávali informace, snažili se zjistit kdo je špion a kdo ne... Dokonce bylo pár lidí, kteří plánovali že mě zkusí najít a osvobodit. Bylo to fajn.

Po mém odvedení jsem se převlékl do generálského a zatímco ostatní společně svačili a předčítali si nejnovější novinové zprávy (a pak byly zkoušeni z toho jak moc dávali pozor), já čekal na telefon abych mohl spustit akci.

Což spočívalo v tom, že zhasnu světla a zahlásím chemický poplach. Bohužel, technika trochu selhala a tak se zhaslo všude - kromě místnosti kde se svačilo. Lidé se tedy do chemických obleků neoblékali po tmě za svitu baterek ale pěkně v klidu. Což trochu pokazilo původní plán. Tou dobou jsem ale už vybíhal únikovým východem - kde bylo částečně zhasnuto a čekal na ně.

Pak už jsme se jen prošli parkem, udělali pár fotek, dojedli zbytek gothaje a udělali si komentovanou prohlídku krytu.

Byla to fajn akce. Jistě mělo to dost chybiček a nedostatků, ale to by se časem vychytalo.

Tak snad někdy.

Metroplex aneb víkend v Pražském kravíně

Přijíždíme do špinavé a smradlavé Prahy abychom se zde mohli zastavit v jednom z posledních lidských útočišť zvaném Metroplex. Místo, kde lidé mohou vobchodovat s cetkami, žrát potkany, trsat na improvizovanou hudbu anebo jen v klidu posedět a poklábosit u jednoho z mnoha rozviklaných stolů.

Dorazili jsme do holešovické tržnice o něco dříve než bylo nezbytně nutné, takže jsme zahlédli poslední přípravy lepšího světa. Musela být docela dřina to tu všechno postavit, zdekorovat a nachystat.

Krátce po oznámeném načerpání atmosféry zmaru a špíny jsme se usadili na přednášce o PASS - což byl prej vůbec první postapo larp v ČR, který se letos snaží jeho organizátoři oživit. Rozhodně zajímavé nahlédnutí do historie postapa v našich zemích... Na řadu přišla i přednáška o Junktownu. A ještě mi utkvěla v hlavě parádně fašisticky zpracované povídání o Methancity. Sláva straně!

Karel Aquarel spustil své ukulele a na podiu se za ty dva dny vystřídala celá řada dalších umělců. Od kapely Gambrinus, která mě mile překvapila, protože místo pár ožralých pankáčů jsem dostal pár zelených pankáčů s jednoznačně hitovou písničkou "mrdá mi v hlavě", která se mi nedaří dogooglit (ani ta kapela - takže pokud někdo zná odkaz - dejte komentář), přes různé elektro až po rockové The Beautifuls. Bylo toho docela dost.

Metroplex byl rozdělen na několik části. Depo jedna sloužilo k vobchodu, přednáškám a špatnému spánku. Dvojka byla převážně vyhrazena kapelám, technu, žrádlu a chlastu - ovšem, taky se zde odehrál turnaj v Juggeru - prej zatím největší jaký se kdy hrál. Sport mě osobně nebere, ale když se banda obrněnců mlátí po hlavách zatímco mezi nimi dva lidé běhají a snaží se narvat psí hlavu do pneumatiky... Rozhodně ty třicetisekundové zápasy mají něco do sebe, aspoň na chvíli. ;)

Tady někdo kousek natočil a jako bonus můžete vlevo vidět můj klobouk (a kus hlavy) https://www.youtube.com/watch?v=lsnXCE4RU2Q

Za zmínku taky stojí velice povedené a vtipné taneční vystoupení radioaktivních květinek. Snad někdo natočil, ale zatím jsem nenašel.

Část, kterou jsme si docela oblíbili patříla deskoherně. Ta byla téměř neustále obsazená, ale i tak jsme si zahráli pár hříček a to od kostkového Zombie Dice, jednoduché Card of the dead, trošku složitější Star Realms i nějaké střílení kachen. Určitě by stálo za to strávit zde více času i u složitějších her. Pořadatele chválím, za to, že i téhle pokleslé zábavě dali prostor.

Mimoto tu byla čajovna. Kryt civilní obrany, kde probíhali jakési mini larpy a chodba - kde byl gauč, bordel a stánek s buchtama.

Jídlo a pití na akci bylo dostupné. Kromě ohřátého čokla jsme si troufly vyzkoušet grilovaného potkana. Chutná jako kuře.

Spání pod železnými kruhy, u kterých před lety trpěli krávy, bylo docela nepříjemné, studené a hlavně až do rána plné rachotu tohoto podzemního města. Užil jsem si jej.

Akce to byla vydařená, setkal jsem se s řadou starých známých, pokecal z novými lidmi, dozvěděl se různé zajímavosti, načerpal řadu inspirací a naučil se hrát pár stolních her. Nuže když jsem v neděli ve čtyři ráno, opřen o sekeru, pozoroval dvě děvčata v kleci a kolem mně se za podivných elektronických zvuků kroutila celá řada individuí, tak jsem se cítil moc fajn.

Načež jsem se odkotrcal na autobus, ve kterém jsem si polil záda ledovou vodou a pak okamžitě usnul... V jihomoravské metropoli, mě čekal další den v podzemí... Ale to už je jiný příběh.

PS: za celou akci jsem vypil jen jedno pivo. :)

Skandinavií tam a zase zpátky

Již podruhé jsem cestoval do Skandinávie, do zemí, kde věčně hoří auta a všechny ženy jsou pravidelně skupinově znásilňovány... Ehm. Tak jinak.

Již podruhé do Skandinávie, do zemí, které patří ke špičce v životní úrovní a produkci metalové hudby. Prostě do míst, které jsem si nějakou náhodou vybral jako své oblíbené. Tak vyrážíme.

Praha 

Rozhodli jsme se započít cestu den před odletem a trochu si užít noční Prahu. Ehm.

Půlnoční zápis na hostelu se zdařil. Sice to chvíli vypadalo, že se nedozvoníme ale nakonec jsme byly v puštěni do domu a divně mluvicí pán v županu (pod ním nejspíše nic neměl) nás pustil do bytu, kde hrála televize a pokřikovali asijská děvčata. Měl jsem trochu strach o své ledviny, ale brzy od nás převzali peníze (280kč za dva lidi/noc) a zavedl nás do roztomilého pokojíčku s šesti lůžky - ty naše byly umístěny v jednom z dvanácti rohů místnosti u nedokončeného vývodu kanalizace mezi sedmi zásuvkami. Tož ulehl jsem. A ráno se zase probudil. Takže dobrý.

Ledadlo 

Aneb můj první přesun létajícím strojem.

Odbavení proběhlo v pohodě. Nutnost odhodit tekutiny vedla k nákupu "limonády bez daně", která byla cca dvakrát dražší než ta s daní.

Nakonec jsem se octl v letadle - byl jsem asi jediný člověk na palubě, který neměl u sedadla okýnko - takže jsem byl nucen řádně protáhnout krční páteř. Rozjezd byl v pohodě, stoupání jsem jakžtakž udýchával, ale když pan pilot uznal za vhodné to zkombinovat se zatáčením - tak už můj mozek začal upadat do komatu a já docela slušně zapotil držadlo, které jsem pevně svíral svými mocnými dlaněmi.

Inu, pak už jsem jen pozoroval ohýbající se křídlo během turbulencí, podíval se na videonávod "nasazení záchranné vesty při pádu letadla do oceánu" - což se zajisté hodí. A přistání? To byla pohodička. Pilot klesal pomaloučku polehoučku a dopad byl jen lehkým trhnutím. Bohužel jsem při výstupu zapomněl svou "limonádu bez daně" v letadle. Byla téměř plná. Achjo.

Stockholm 

Je to smutné, ale vážně mě  nikdo neznásilnil, neokradl a ani jsem neviděl žádná hořící auta. Viděl jsem jen jedno převrácené vozidlo na dálnici cestou z letiště. Z populárních hoaxů a sdílených nesmyslů na sociálních sítích, by se mohlo zdát, že je Švédsko ve válečném stavu a neustále někdo někde někoho přepadává a rozřezává na kousky. Já viděl jen poklidné ulice a spoustu vánočních stromečků.

Pravděpodobně se tu skoro nikdo nestydí za to jak to vypadá u něj doma - světla v bytech jsou rozsvícená a žaluzie vytažené, dokonce i záclonky často chybí. Prostě se můžete dívat jak lidí žijí ve svých kuchyních a obývácích z Ikei. Je to rozhodně zajímavé. Všiml jsem si toho už před lety v Goteborgu a evidentně to tady pořád platí.

Bezdomovci tu jsou a rozhodně překvapí jejich množství - hlavně poprvé, když potkáte před obchůdkem osůbku zabalenou v peřinách. Jsou ale před spoustou obchodů - asi je to ideální místo k obdržení drobných z nákupu anebo nějakého žvance. Někteří sebou měli celé obýváky na kolečkách a jeden pán si udělal postel s lavičky v parku - měl polštář, peřinu a tipoval bych, že i matraci. Po bližším zkoumání si ale všimnete, že někteří vypadají stejně - podle jednoho mustru asi jako frančíza - a nakonec zpozorujete, že ta chudák paní s kelímkem a ručně psanou cedulkou má u sebe smartfoune a přes handsfree v uchu si s někým povídá. Pravděpodobně s nějakou svou kolegyní.
  
Ubytováni jsme byly prakticky v centru města - ve sklepe, bez oken, asi 3x3 metry. Micro hotel. Moc fajn místo až pro tři lidi. Líbí se mi, že i takovéhle - na místní poměry lowcost věci, jsou tu  rekonstruované, vymalované a příjemné. :)

Denní Stockholm je trošku lidnatější než noční ale i tak jsem ani kolem nádraží neměl pocit, že jsem v lidském davu. Město je pak docela fajnový, řeky, výhledy, domečky… Tak jak to mám rád. Já jsem prostě takový ten bloumací typ - nahlédnout do uliček, podívat se jak lidé žijí, co kupují atp.

Pobyt ve Stockholmu se mi líbil ale už je čas vyrazit na vlak.

Nádraží je docela příjemné místo a  přestože v poslední době proběhlo českými médii jako "peklo na zemi" tak nemůžu říct půl křivého slova. Multikulturní je na první pohled a určitě jsou tu bandy kapsářů, ale to jsou i u nás. Snad jen to wifi tu není nic moc.

Vlačmenád  (Transarktický Express)

Nějakých 22 hodin ve vlaku. Tedy téměř celý den - sedět na zadku a koukat do půjčeného notýsku a sepisovat si tyhle a jiné bláboly. Wifi tu není - což shledávám užitečným. Měl jsem v plánu využít času při cestování k napsaní knihy o jaderné apokalypse, cybervojácích, zmutovaných prasatech a roztomilých štěňátkách, ale skončil jsem jen u několika různých samostatných kapitolek. Nevadí, zvládne se to jindy. :)

V Kiruně jsem na okamžik vyskočil ven. Zima až praští ale jinak krásně jasno a východ slunce - o půl desáté. Tipuji, že jeho západ uvidím taktéž velmi brzy. Nakonec se rozednilo ještě více a z vlaku šla vidět naprosto úžasná krajina tvořena ledovou pustinou, která se vzápětí změnila v obrovská jezera s velehorami. Bohužel se to nedá vyfotit - to se musí vidět. Prostě kilometry modré vody obklopené vysokými horami. Úplně jsem chtěl vyskočit ven z vlaku a jít si hrát na Beara Gryllse, brodit se ledovou pustinou a přespávat v rozříznutých Sobech... Nakonec bych si vybral jednu z mnoha červených chaloupek, které se tu a tam někde na okraji jezera anebo na ostrůvku nachází a užíval si klidu.

Jo a též jsem si dal asi své první letošní švédské kafčo - černé jako noc, v přepočtu za šedesát korun.  dá se pít a taky jsem si tím polil rozkrok. Takže dobrý. :)

Narvik 

Příjezd do městečka na kusu skály, které existuje jen díky tomu, že se tu nakládá železná ruda z Kiruny (a právě proto o něj byl během druhé světové války takový zájem, že jej několikrát vypálili do základů) byl pohodový. Jednu z prvních věcí, co jsem zde dostal bylo doporučení nějakého mladíka k k následování Ježíše.

Náš luxusní hotel s červeným kobercem jsme našli brzy - byl nejvyšší budovou ve městě. Výhled z jedenáctého patra byl moc fajn, ale střešní bar v patře šestnáctém jsme bohužel prošvihli.

Cílem mé "noční vycházky" (cca od 15:30+) bylo dostat se co nejrychleji k vodě. Což vedlo k tomu, že jsem se zamotal v místní industriálně zóně až jsem nakonec uznal snazším projít celé město a podívat se k moři na druhé straně fjordu. Po hodince šmatlání ulicemi do kopce se povedlo - stál jsem před nekonečnou černotou a užíval si rachocení vln rozbíjejících se o kameny. Snahu obejít kus města po pobřeží jsme brzy vzdal, neboť za první zátokou se do mě opřel tak šílený ledový vítr, že jsem nezvládal udržet klobouk.

Vzal jsem to tedy skrze městečko a nakonec přišmatlal zpět k hotelu. Odpadl jsem do postele a vzbudil se v deset večer - venku to vypadalo úplně stejně jako odpoledne. Tak už přišla na řadu jen malá procházka a v rámci životního obohacení jsem stáhl jedno borůvkové cigárko.

Narvik jako město mně ale příliš neuchvátil asi protože tu kromě jednoho tanku z druhé světové nic moc není, tedy pro takovou rychlou návštěvu - kdo ví, třeba se jednou dostanu k výšlapům na zdejší hory - to by teprve byla paráda. Každopádně i tak jsem se hezky prošel - a dokonce i postavil pseudosněhuláka.

Na snídáni jsem se totálně přecpal různě zpracovaným lososem, čímsi sladkým, kafem a ledovým džusem a pak jsme utíkali na vlak. Uff.

Kiruna 

Sever tak jak jsem si jej představoval. Sníh kam oko dohlédne, mráz a opuštěné ulice, kde jsou chodníky zavaleny hromadami sněhu vyššími než já. Z nádraží jsme jako jediní dobrodruzi vyrazili pěšky - atmosféru místa jsem načerpal téměř ihned.

Tentokrát jsme velkohotel vyměnili za rodinnější podnik - dostali jsme výhled na parkoviště, gauč, postele s přikrývkami se sobíky a být tu krb tak si připadám skoro jako v nějaké chatičce. Což se třeba taky jednou povede - třeba ve zdejším národním parku Abisko, jímž jsme dvakrát projeli po "železné trati", která byla vybudována kvůli železu. Kiruna je totiž hornické město, nic víc.

Místní SystemBolaget - státem provozovaný obchod s alkoholem, byl samozřejmě ve tři hodiny odpoledne zavřený. Takže jsme se museli spokojit s nákupem nízkoalkoholických nápojů v supermarketu - já ulovil jedno pivo a dvě sedmičky Cideru s 0,7% alkoholu. Kolegyně nakoupila klasické Somersby, které jsou běžně dostupné i u nás.

Inu před půlnoci jsme vyrazili na oslavy nového roku na místním náměstíčku. Rachejtle práskaly nad hlavami. Děvčata v minisukních se válela po zemi pravděpodobně ve snaze udělat dojem na své chlapce a vůbec se všichni tvářili šťastně. Za půl hoďky bylo po všem a my, nechtíce sedět v místní hamburgrárně - zamířili na hotel posílat přáníčka k novému roku.

Druhý den jsem vyrazil na můj klasický výšlap - tentokrát naplánovaný na jih pod město k nějakým jezerům (ty jsou samozřejmě pokryta sněhem). Až pojedu příště za polární kruh tak si vezmu čepici. Kloubouček je sice elegantní ale v boji s ledovým větrem, který se vám jej neustále snaží ztrhnout z hlavy je vám elegance k ničemu. Chvílemi jsem si myslel, že se otočím a vrátím na hotel ale vydržel jsem a vítr nakonec také ustal. To už jsem stál na okraji města a sledoval běžkaře jak se chystá vyrazit po zdejší stezce. Občas kolem mne projel i skútr a tak jsem takticky šel po jejím okraji. I tak jsem viděl docela slušný kus přírody, zapadl po kolena do sněhu a koukal na ohradu plnou koní ve svetrech.

Zasněženou krajinou se šlo těžko a já došel k závěru, že jestli takhle na sever pojedu příště - tak s cílem prozkoumat zdejší divočinu, skaliska a jezera. Leč i takto v dohledu místní spalovny, jsem si připadal jako dobrodruh.

Nakonec jsem to stočil zpátky do města, kde jsem se projel na skluzavce vytesané v lesu a o chvíli později hodil tlamu. Tou dobou už mi ani nebyla moc zima - pravděpodobně už jsem se aklimatizoval. :)

Větší část dne se ale bohužel sedělo na hotelu. Přecejen je zde nový rok státní svátek a prakticky vše je zavřené. A výlet do ledového hotelu ve vedleším městečku? Ten jsem sice trošku pokonil, ovšem ten byl pravděpodobně také zavřen, ale je zbytečné nějak litovat, třeba to vyjde někdy jindy. Pár kostek ledu (tedy spíše dva metry vysokých kvádrů) jsem si ohmatal i v místním parku - takže dobrý.

V noci jsem vyrazil na sever, kde se mi opět podařilo vyjít ven z města a pro změnu si vyšlápnout na nějakou menší sjezdovku... Myslel jsem, že vyplivnu plíce ale zvládl jsem to.

Další den jsme vyrazili na vlak na jih.

Vlačmenád 2 

Nutno říci, že se začalo ochlazovat a později teplota v Kiruně klesla na -27°C - ale to už jsme byly pár hodin jižněji. Cesta probíhala podobně jako ta nahoru, jen nám dělali společnost mladí chlapci - z nichž jeden ležel nahý ve spacáků s hlavou uloženou v rozkroku svého kamaráda. Určitě by jste bez této informace nemohly usnout!

Ráno jsem pak mohl pozorovat čím dál travnatější krajinu plnou malých i větších jezírek. Pěkné.

Göteborg
Kdo čte můj kouzelný blogísek - tak ví, že už jsem zde byl - dokonce bylo tohle město i cílem mé první zahraniční cesty, takže mám na toto místo příjemné vzpomínky. S odstupem těch dvou let mi přišlo sice trošku špinavější (více odpadků v ulicích) ale pořád je tu příjemně. Možná je to dáno zimním období - kdy je i Brno často dost hnusný.

Hotýlek jsme měli přímo na hlavní třídě - přezdívané Avenyn, kousek od trpasličího Poseidona, u kterého jsem se posledně fotil. Leč check-in byl až v odpoledních hodinách a tak jsme usoudili - že nejzábavnější bude koupit si zdejší šalinkartu a dát si okružní cestu městem.

Nejprve se jelo na konečnou k moři, kde ale kromě placky vody, spousty lodí a opravdu studeného větru nebylo mnoho k vidění, ale být tady v létě/jaře/podzimu tak může opravdu stát za to, nasednout na lodičku a prozkoumat místní ostrůvky. Námět na příště.

Další cesta směřovala - na posprejované okrajové sídliště mezi skaliska a lesy - ale i přes pěknou přírodu, bych tady asi bydlet nechtěl - asi jako mě neláká bydlet na sídlišti v Brně. Vlastně vůbec nikde.

V Goteborgu jsem měl asi jediné "skutečné jídlo" a to těstoviny s krevetami v nějakém bistru na rohu u sportovního areálu -  v přepočtu za tři stovky. Každopádně jsem vypozoroval, že tu kromě standardního Kebabu mají i Kebab-Salát, což jsem u nás ještě neviděl - a skutečně šlo o mísu majonézy s Gyrosem! Takže určitě skvělý.

Hotel byl fajn, byl v sedmém patře a měl i okna! Tak už jsem klasicky prošel město aj v noci - došel jsem až k místní Opeře u výlevu do moře, kde jsem strávil čas i předloni - vypadá to tady pořád stejně. Zpátky jsem pak jel nočním autobusem abych si užil trochu zdejších rozjařených mladíků. Tedy hlavně jednoho - tlustšího zabírajícího dvě sedačky - který celou cestu pokřikoval po svých kumpánech.

Následující den jsme již klasicky nestíhali - tentokrát autobus do Dánska. Stihli jsme.

Dát si pár hodin ve dvoupatrovém economy busu s několika obrazovkami zobrazující GPS, skrze Malmo a most spojující Dánsko a Švédsko. Bylo fajn.

Kodaň

Zima...

V Kodani byla fakt zima. Největší co jsem za celou cestu zažil. Město sice vybízelo k procházce, neboť je tu spousta hezkých zákoutí, historických náměstí a domů ale když už mi začali umrzat prsty i v rukavicích tak jsem to vzdal. Chvíli jsme vysedávali na nádraží a pak se přesunuli do nedaleké čínské restaurace, která zela prázdnotou. Jen později před vchodem zastavila dodávka Yakuzy, ze které vyskákala banda chlapíku v oblecích a po večeři zase odfrčela pryč. :)

Nicméně jsem si dal kávu a později i Dánské vánoční pivo.

Čeho si určitě při návštěvě Kodaně všimnete jsou všudypřítomné cyklostroje - nejenže jsou na silnicích v šílených množstvích, ale zabírají i většinu chodníků - a kde se nevejdou? Tak tam jsou neházena na hromadách. A pozor - kola mají přednost především - takže i s autobusu na nádraží vystupujete přímo do cyklostezky. Já byl varován, ale někomu se toho nedostalo a tak jsem sekundu před mým výstupem zaslechl ono kouzelné "cinkcink bác". :D

Zimy, kol a tmy jsme si už užili dost a tak přišel čas vyrazit do Berlína. Tentokrát přišel na řadu byznys class - autobus, ve kterém dostanete vodu, má jakoby plovoucí podlahy a jakože wifi - tedy wifi má, ale na internet se přes něj nedostanete. :)

Samozřejmosti byla hodinka strávená na půlnočním trajektu s možností zakoupit si párek v rohlíku za 4 eura - což jsem pochopitelně odmítl. Trajektem už jsem jel asi minimálně po páté, takže tentokráte na mě ty plovoucí tuny železa už příliš nezapůsobily.

Berlín

Můj původní plán byl, že Berlín zapojím do výletu, ale příjezd v pět hodin ráno, hnusné počasí a počínající cestovatelská únava - hromady nachozených kilometrů, často špatné anebo žádné spaní a představa, že zase budu celý den mrznout venku, rozhodla o co nejbližší cestě Berlín-Brno. Takže třeba příště. 

Konec

Cestu jsem si užil, mám nové zážitky, poznatky i myšlenky o životě, přecijen bylo k dispozici dost ničím nerušeného prostoru na přemýšlení. A těmi městy jsem také bloudil povětšinou sám. Doporučuji každému.

PS: Poznatek za všechny prachy - nejlevnější teplé jídlo, které se Skandinavii seženete je odporně hnusnej Cheseburger v mekáči. :D

Nejraději bych zase někam vyjel. Hned.